Tak jako se Gandalf vrátil mezi živé po boji s Balrogem, vrátil se i Jirka Vacík do hor po bitvě s nedostatkem času. Vskutku epický návrat a hned na nejvyšší horu Rakouska legendami ověnčeným horolezeckým hřebenem Stüdlgrat. Třetím do party byl Martin Šípek, pískař a lezec s léty zaprášeným morálem, který však začíná systematicky oprašovat. A jelikož jsme měli málo času, chaty byly plný a spát venku se nesmělo, rozhodli jsme se to vybombit za jeden den. V pátek jsme dorazili kolem 22. hodiny pod kopec na parkál u Lucknerhausu, vybalili spacáky a pod hvězdami ulehli ke krátkému spánku. Kolem 3 hodiny ráno už jsme v plné polní drtili první výškové metry. Ze začátku po šotolinové silnici, poté už po pěšinkách. Za hodinu a půl už jsme seděli na snídani na Stüdlhütte. Tempo jsme zvolili ostřejší, jelikož normálně se sem chodí 2,5-3 hodiny, ale nebyl čas ztrácet čas. Vše si můžeme rekonstruovat díky následujícímu rozhovoru mezi Šípasem a Jiřkou. Šípas: „Já už asi osychám.“ Vacina: „Jseš mokrej jako svině vole.“
Stüdlhütte v pozadí a začínáme stoupat k ledovci
Od chaty se stoupá strmým suťovištěm a pokračuje se na ledovec Teischnitzkees. Jelikož jsme líný jako prase a asi i dost nezodpovědný, jdeme po jeho kraji bez maček a navázání. (Pozn. pro čtenáře – jsme hovada a vůbec se námi neinspirujte. Vacík je navíc testosteronový hovado). Po zhruba jednom kilometru už začíná skalnatý hřeben Stüdlgrat. Konečně vítězí zdravý rozum a vytváříme navázanou trojičku ověšenou různým lezeckým matrošem. První jde nadržená Jiřina, který přes dva roky hobloval maximálně Sněžku. Uprostřed jako správný visual storyteller jdu já a na chvostu se navázal kyslík hledající Martin, pro kterého už zde byl každý výškový metr životním rekordem. Naše periferie (ruce a nohy rozuměj) začínají ukrajovat první výškové metry a my se vcelku bezpečným postupem zahlodáváme do této epické cesty. Sem tam potkáme kovovou tyč na obrození lana, sem tak borhák na cvaknutí presky. Sem tam je ale kulový. Moje ferratové 30metrové lano o „dechberoucí“ tloušťce 8mm bylo nazváno špagátem na přeříznutí, tudíž nikomu z nás se nechce padat. I tak ho občas obhodíme kolem skalního hrotu nebo vklíníme mezi kameny tak, aby v případě pádu někoho z týmu, nastalo alespoň částečné tlumení před jeho úplným přeříznutím o ostrou skálu.
Ledovec Teischnitzkees
Jiřina už vyhlíží lezecké pasáže
První třetina je vcelku v pohodě, krásný lezení, nic zásadního. Nádherný výhledy střídají ještě nádhernější. Fotíme a jsme spokojený. Docházíme jednu rakousko-brazilskou trojici, která nás začíná brzdit. Nechtějí uhnout, ale nakonec se před ně razantním sdělením, že fakt jdeme, dostáváme. Cesta se lehce ztěžuje, pasáže jsou čím dál více exponovanější a vzdušnější a klukům začíná být blbě. Martina bolí hlava a je mu blbě od žaludku, Překvapivě si na bolest hlavy začíná stěžovat i Jiřina. Já jsem v pohodě, jen moje břicho je lehce éterické. Nicméně to vadí taky pouze klukům 😀 Problém s nevolností řeší nafetování se ibalginy a Martin jako bonus přidává Redbull, kterej mu sakra vůbec nedal křídla. Jestli mu zbystřil mysl nevíme, jelikož toho pro nedostatek kyslíku moc nenamluvil. Sprostá kampaň.
Vzdušné lezeníčko
Jištěneeeej
Hřeben Stüdlgrat nabízí neustálý výhledy
Některý pasáže byly fakt epický
Totální dokonalost
Překonáváme i nejtěžší pasáž trasy, legendární Kazatelnu a už vidíme vrcholový kříž. V poslední třetině bylo několik parádních vzdušných a exponovaných pasáží, kde by výšekbojící se lezec utrousil nejeden bobek. My si to ale s lehkým šimráním v podbřišku krásně užili. Na smrtonosné lano už nemyslíme, s Jiřinou trošku ojebáváme jištění a věříme spíš svýmu skillu a vcelku naboostovanýmu morálu.
Občas bylo i lehce mixový lezení
Poslední třetina byla asi nejvzdušnější
Legendární Kazatelna, nejtěžší místo cesty
U vrcholového kříže děláme pár fotek, ale kluci se zde nechtějí moc zdržovat. Fet asi nezapůsobil na 100%. Škoda, je tu krásně, ale jdeme na sestup. Je zde mixový terén – sníh a skála, takže přijdou konečně na řadu mačky. Vacíkova Achillova pata 😀 Při sestupu mu vždy jedna z nich několikrát spadne, což je vždy rozbuška pro miniblikanec. My dva z toho máme prdel, Jiřina záchvaty vzteku. Kdyby vypsali kurz na let jedné z maček do údolí, asi bych si i vsadil. Nakonec to Jiřka i mačky ustáli a dostali se bezpečně domu. Pomohla tomu určitě i situace na mých pohorkách, ze kterých se i moje superkrásný mačky párkrát odporoučely.
Vrcholovka
Výměna materiálu
Sestupovka
Jdeme dolů
V sedle mezi Grossglocknerem a Kleinglocknerem překonáváme obávanou úzkou sněhovou pěšinku s nádhernými prostory pro smrtelný pád po obou stranách. Každý volíme jinou strategii. Jiřina to mlčky přejde, já se uprostřed cestičky kroutím a snažím se vyfotit a Martin se lehce pozastavuje nad nepoměrem šířky svých bot vůči šíři pěšiny. Všichni bez ztráty kytičky, maček nebo života kritické místo překonáváme a nastává špunt. Před námi je několik lezeckých družstev z nichž dvě polské se skoro nehýbou. Něžné polovičky těchto týmů asi přecenili svůj skill a teď slézají dolů, jak kdyby lezli při posledním tažení z Everestu. Nervozita stoupá, fronta se nehýbe. Někteří filutové se snaží předbíhat. Dostávají od nás bídu. Část to odradí, ale jedno družstvo ne. Dostává bídu lvl shodíme tě ze skály, ale i tak předbíhají a jdou dál. Když Jiřina prohlásil – “Si tyvole podřežu žíly,” usoudili jsme, že je čas konat. Obcházíme špunt pasáží bez jištění, která je ale vcelku v klidu.
Jirka a mačky, neverending storyyy
Krizový hřebínek mezi Glocknery
Sněhový hřebínek nad ledovcem
Ledovec Kleinglocknerkees v dohledu
Dál se přesouváme na ledovec Kleinglocknerkees a cupitáme dolů k chatě. Zde je nutné doplnit tekutiny, jelikož ne všichni z nás pili průběžně. Opět pro názornou demonstraci použiji jednu z hlášek. Já – “Dneska jsem čůral už 6x,” Šípas smířeně – “My víme, často to bylo hned vedle nás.” Polívka a přes další ledovec Ködnitzkees, kde obdivujeme několik krásných trhlin, jdeme až do údolí na výstupovku, po které bezpečně scházíme až k autu.
Ledovcový seběh
Ledovec
Sem tam trhlina
Druhý den si na protažení přidáme ferratu Franzl-Klettersteig D/E. Je vedro jak debil, ale v kolmé stěně to docela hezky fouká. Panoramata jsou, exponovanost taky, za ruce to tahá, takže parádní zakončení celého tripu. Takže kam příště?!
Díky a čau