HOCHALMSPITZE – 3360 M.N.M.
Po úspěšném zimním pěškovýpadu na bivak na Watzmanu jsme se s Pavlem Kašákem a Jirkou Minaříkem domluvili na další akci, tentokráte konečně skialpovou. Pavel nafasoval tank na nafocení (Toyotu Land Cruiser) a mohlo se vyjet. Cíl byl z počátku neurčitý, ale počasí a lavinovka nás nakonec odkázali na královnu Vysokých Taur – Hochalmspitze. Ještě předtím jsme měli mezipřistání v Linzu, kde jsme si vyzvedli v pobočce Alpenvereinu magický paklíč, který všem winterraumům (zimním budkám) káže a všechny skialpinisty k jedněm kamnům sváže. Kilíčko „ojro“ jako záloha a tento kovový artefakt byl náš. Možná to někoho překvapí, ale abyste mohli začít výstup na nejvyšší horu skupiny Ankogelgruppe, musíte dorazit na Maltu. Na týhle Maltě ale nejsou žádné plážičky, kočičky v tangách a rumíček s kolou, ale horská silnice, zasněženej parkál a vousatí domorodci v traktorech místo pluhů.
Výhled z našeho winterraumu
Pavel zaparkoval náš bílý koráb na parkovišti cca kolem 22. hodiny večerní a my mohli za svitu měsíce téměř bez čelovek vyrazit po slabě zasněžené cestě Wanderweg 551 vstříc prvním výškovým metrům. V lese to byla nuda, naštěstí byla tma, a tak nás to zas tolik netrápilo. Nad hranicí 2000 metrů nad mořem už les skončil a my se mohli kochat nádhernými výhledy na měsícem ozářené hory. Jedna z nejhezčích nocí v horách ever. O dalších 200 výškových výše už paklíč odemkl chajdu, která byla celé dva dny jenom pro nás. Jiřina roztopil v kamnech, Pavel nemohl usnout a já jsem vytuhl asi během 3 minut, takže žádný report o romantickém rozjímaní tří týpků u kamen nebude.
Východ slunce
Druhý den nás čekal již klasický východ slunce. Pro nás klasický, jelikož prostě na ně máme kliku, pro ostatní kulervoucí, nádherný, nevídaný, prostě takový ty klasický superlativa. Od chaty jsme se snažili kopírovat turistickou Wanderweg 556. Ale pouze snažili, jelikož za prvé, byla zasněžená a za druhé hned na úvod vedla přes skaliska, který nejsou skialpfriendly. Vzali jsme to tedy nějakým žlabem, který nám přišel sněhově i sklonově ok. Stejně jsme nakonec nesli lyže v ruce, ale to je jinej příběh. Po dalším pětikilíčku výškových metrů jsme se dostali konečně na ledovec Hochalmkees. Spolu s ním se na něj dostal i nárazový vítr, který nás předtím i potom několikrát sejmul na zem. Docela nepříjemný, když ti poryv nejprve paralyzuje obličej, že nevidíš na cestu, a pak tě začne pomalu kosit k zemi. Na ledovci začal mít náš dvorní fotograf Pavel (mimo jiné čekuj jeho instáč Pavel Kašák, je to fakt vizuální porno, to co fotí), který zatím nevyfotil mimo východu ani jednu fotku, problémy s hodobóžovými pásy. Přestaly mu lepit a měl je prověšený jak prsa Jolandy (budiž jí země lehká, hodně tady bude). Navíc gafičku nechal v tanku, obličej mu několikrát oblízl vichr z hor a začal si stěžovat na pískání v uchu.
Blížíme se k ledovci
No žádná hitparáda, tak bylo na čase ho kamarádsky opustit a jít napřed. Se zhoršujícím počasím a narůstajícími problémy se mi paradoxně vlila krev do žil a já začal zrychlovat. Za chvíli jsem byl v polovině ledovce a bojoval se zmrzlým sněhem, který vytvořil ledovou krustu, na které nedržely pásy ani mě. Byl to takovej trochu boj s rovnováhou, který jsem i díky větru asi 2x prohrál, ale nakonec jsem se vydrápal ke kamenům cca ve 3100 metrech, ze kterých jsem měl výhled na boj o život, který probíhal kdesi pode mnou. Dole na ledovci ležely dvě mrtvoly. Jednu porazil vítr a odpočívala přilepená na ledu, čekajíce než další poryv skončí a druhá ve stejné pozici přemítala o smyslu tohoto výletu, který ji mimo silného větru, nelepících pásů a pískání v uších postavil do cesty ještě ledovou trhlinu. Pro Páju zde výlet skončil. Jo, jsme kreténi, kteří podcenili ledovec a nenavázali se. Ale ledovec vypadal neškodně, tedy až do chvíle, kdy se Pavel najednou z ničeho nic objevil nad trhlinou a nemohl chvíli ani tam a ani zpět. V kombinaci se všemi faktory a hlavně nefunkčními pásy to zde otočil a jel nám zatopit na chatu.
Jirka do časáku
Na ledovci
Jirka mezi tím s touto smutnou zprávou došel ke mě a my pokračovali až do sedla mezi Hochalmpitze a Grosselendkopfem. Zde jsme nechali lyže a vydali se po svých na finálních 100 výškových metrů k vrcholovému kříži. První část byla v klidu, kdy zasněžený hřebínek hezky držel, ale finální padesátka už vyžadovala upgrade. Takže jsme nasadili mačky, vzali do ruky cepíny, navázali se a překonali pár těžších míst hezky lezecky. Nahoře nás mimo několika poryvů, které jsme přečkali hrdinsky schouleni v klubíčku na zemi, čekal nádherný výhled na všechny strany a krásný vrcholový kříž. Na tomto výletě jsem mimo jiné kvůli své zálibě fotek u křížů získal přezdívku „křižák“. Jiřina natočil několik videí (to je zase jeho instagramová superschopnost – hledej George Minarik a jeho parádní videa), já nafotil pár diapozitivů a oba jsme se shodli, že to Pavel posral a že by s mu zde určitě taky líbilo.
Finální výstup na vrchol
Konečně vrchol a kříž 😀
Cesta zpět k lyžím byla už po předchozí zkušenosti dobrá, cesta na lyžích k chatě naopak pěkný peklo. Vrchní část ledovce střídala tvrdý led s prašanovými propadlinami, které ochotně a hlavně nečekaně pohlcovaly naše lyže. Takže o pády zejména u mě nebyla nouze. Druhá polovina sjezdu pak byl měkký sníh s tvrdou krustou, která znemožňovala i pokusy o obloučky, takže to byl spíš takovej náhodnej generátor pohybů místo užívacího sjezdu. Špatná lyžařská podmínka byla vykoupena nádherným západem slunce a zatopenými kamny od trhlinoborce Pavla. Nahoře parádní výhledy, krásnej západ slunce, pár dramatických situací, takže já byl spoko 🙂
Západ slunce byl v topu
Díky výše zmíněným komplikacím, které značně prodloužili celou akci a neustále sílícímu větru jsme se nakonec rozhodli přečkat i další noc na winterraumu. Byla to dobrá volba, jelikož z vichru se stal uragán a jen konstrukční genialita říšských stavitelů zapříčinila, že celá chajda v noci neuletěla na tu opravdickou Maltu.
Další východ slunce
Ráno zase trapnej nádhernej východ slunce a stejně špatnej sjezd k autu. Nad lesem krusta a v lese skoro žádnej sníh, takže jsme museli i několikrát přenášet. V autě jsme pak chytli signál a dozvěděli se, že byla lavinovka trojka, takže nakonec asi i zlatá krusta. Holt štěstí přeje odvážným středočechům.
DALŠÍ DNY BRZY …..
