Dlouho jsem po tomhle kopci koukal, přeci jen nejvyšší hora Rakouska už je dobrý skalp. Počítal jsem s vysokou náročností, mega skillem a zároveň výbornou podmínkou pro úspěšný výstup. Proto jsem se do toho moc nehrnul. Po nasbírání vysokohorské magie díky výstupům na rakouské nižší sestry a bratry a četnému blbnutí s provazem v Tatrách jsem vyhodnotil, že už možná nastala ta správná chvíle na pokus. Navíc několikero článků o výstupu normálkou nebo Studlgratem mě utvrdilo v tom, že to zase taková mission impossible být nemusí. Za zkušeného parťáka jsem si zvolil tu, ve kterou mám v horách i v životě největší důvěru, a se kterou už nějaký ten rakouský, italský či čobolský zářez na pažbě/sedáku máme. Ano, hádáte správně – horská koza Áďa von Nelahozeves. Navíc má superschopnost vylézt všechno v jakémkoliv stavu a ještě se u toho usmívat. Ten její úsměv by vás nabudil i při pádu z letadla bez padáku! No a jelikož mám hodně podobně retardovanejch kamarádů, tak jsme do party přidali Jirku Minaříka a mezinárodní punc dokreslili David Mikolášek a jeho milá. Společenstvo hory bylo vytvořeno, podmínka díky zase mé superschopnosti naprosto ideální a nezbývalo nic jiného, než celou misi započít. Naše české trio dorazilo do vesnice Kals am Grossglockner pozdě odpoledne a za necelou hodinu z vrchního parkoviště vystoupalo na chatu Lucknerhaus, kde jsme měli krátce přespat. Východní duo (=slovenské) přijelo na parkáč až pozdě večer a spalo vedle auta. Pro zjednodušení příběhu si rozdělme týmy na ZÁPAD (my tři) a VÝCHOD (David s přítelkyní). My jsme se na výstup naladili výbornou večeří za nekřesťanské peníze, ke které nám hráli na harmoniku místní mladí junáci v krojích, oni spaním v autě a jeho přilehlých lokacích zadarmo při chroupání CDDADK (co dům dal a David koupil).
Blížíme se prvnímu ledovci
Grossglockner byl vidět skoro po celou dobu výstupu
Tým ZÁPAD vstával kolem 5 hodiny, nasnídal se a čekal na tým VÝCHOD, který dorazil cca o půl hodiny později. Společně pak vyrážíme vstříc jasné noci a nádherným hvězdám. První metry vedou po kamenité cestě, která nás dovede k rozcestí, kde si musíme zvolit svoji cestu ninji, nebo-li jakou trasou půjdeme. Studlgrat kvůli vysokému počtu členů výpravy zavrhujeme, jelikož jedno lanové družstvo by muselo být ve třech a to byl akorát příslib pomalého postupu a budoucí průseru v lezeckých částech kopce. Volíme tedy normálku a po úzké pěšině číslo 712A se zakusujeme do dalších výškových metrů. Docházíme až ke spodní části ledovce Ködnitzkees, kde nás překvapují první sluneční paprsky a také mizející cesta. Po kraji špinavého ledovce tedy pokračujeme dále až k nástupu na ferratu, která není na mapách značená, ale nám vcelku zpříjemňuje výstup. Vyhupujeme se až na hřeben, ze kterého máme nádherné výhledy na celé okolí.
Lanová družstva jsou ready
V dáli vidím frontu velikou
Po něm s častými fotopauzami s pózováním (v tom vyniká nejvíce TÝM VÝCHOD, zejména David:-) pokračujeme až k chatě Adlersruhe, kde si dáváme něco na zub a nazouváme mačky. Odtud je již ledovec krásně bílý, vyšlapaný a zabloudil by zde snad v tomto počasí jen úplnej debil. My debilové nejsme a jako stádo oveček pokračujeme vstříc finální pasáži výstupu. Příjemný zigzag po ledovci Kleinglocknerkees brzy končí a nahrazuje ho strmý výstup místy odjištěný kramlemi a ocelovými lany. Zde už začíná doprava lehce houstnout, ale stále to jde. Vyhoupneme se společně až na Kleinglockner (3770 m.n.m.) a začíná peklo. Odtud je už jen jedna cesta na vrchol a žel bohu je obousměrná. Navíc je zásobovaná i lezci ze Studlgratu, kteří se normálkou vrací z vrcholu. Mezi oběma kopci je navíc sníh a pár nepříjemných exponovaných míst, která by za normálního provozu byla vcelku fajn, ale při tomto návalu, kdy se člověk zasekne třeba na jedné noze na 15 minut na jednom místě, to není úplně hitparáda radosti a slasti. Naštěstí jsou na ve skále místy kovové tyče, o které se dá průběžně jistit.
Nával na normálce
Výhledy jsou ale top
I ty jsou ale dnes předimenzované a na jedné tyči je najednou třeba i trojice lan. Korunu tomu nasazují místní horští vůdci, kteří prostě musí své klienty odvést na kopec za každou cenu a na exponovaných místech se chovají jako volové. Pardon, teď jsem urazil všechny voli světa. Chovají se jako to, co býkům zbyde z nádobíčka po tom, co se stanou právě těmi voli. Se svojí easy-english je počastuji pár slovíčky, které je evidentně lehce rozladí, ale dobře jim tak. V té chvíli bych jim to, čím jsem je před chvíli nazval, zamotal do lana, cvaknul karabinou a pověsil do průvanu mezi Grossglockner a Kleinglockner a od cesty jim do těch míst dál ještě pár kopaček. I když oni se v terénu pohybovat umí, svých chováním ohrožují ty desítky ostatních lezců. TFUJ na ně!
Vrcholovka
Nahoře bylo fakt živo
Byl čas i na veget
Když tedy pominu lidskou blbost, která je v horách občas nekonečná, výstup je jinak zajímavý a exponované pasáže dávají našemu tripu pocit vyjímečnosti. O ten však záhy přicházíme na samotném vrcholu Grossglockneru (3798 m.n.m.) při čekání fronty na fotku u vrcholového kříže. Ale i tak je to nádhera a 360tkový výhled z rakouské jedničky za to prostě kurva stál! Celá naše grupa makala skvěle a díky parádnímu času si zde můžeme dát delší veget a výhledy. Sestup je stejně smutnej příběh jako výstup – fronty – dementní vůdci – nadávky – záseky na blbých místech – nadávky – dementní vůdci – fronty. I tak si s tím poradíme a už si to štrádujeme po ledovci zpět k chatě. Sundaváme mačky, zakusujeme se do hřebenu, ze kterého ale krátkou ferratou odbočujeme na spodní ledovec a po něm ve sněhu sbíháme až na sestupovou cestu od další chaty Stüdlhütte. Odtud už je to jen kochačka a vyklepávání nohou. Vše jsme zvládli v parádním čase, díky všem účastníkům bezpečně a s úsměvem. Ten měla samozřejmě zase nejkrásnější Áďa. DĚKUJU!
Klesačky po ledovci
Dolů už to byla paráda
TÝM ZÁPAD + TÝM VÝCHOD
I trhlinka byla