ZAČÍNÁME: DEMO V BARCE A SUCHÝ BOTY
Největší výhra byly suché boty v cíli, jelikož jsem měl na závod i celé následné trekování pouze jedny.
Patnáctá vlna devatenácté mutace COVIDu skončila a konečně se alespoň trochu rozvolnila pravidla pro cestování. Přeložený SPARTAN RACE z Tenerife číhal v srdci Pyrenejích v Andoře, tudíž nebylo co řešit. Konečně jsem po dlouhé době mohl nahodit svůj milovaný mód RACE AND TRAVEL a vyrazit do pořádných hor. Do batůžku k dresu přibyly trenky, goráčovka, spacák a filtr na vodu a vzhůru s Áďou sockou do Vídně na letiště. (socka = vlak, ne Áďa pozn. autora:-D). Letadlo nás dopravilo do katalánské metropole Barcelony, kde jsme strávili necelé dva dny průzkumem bez využití jakýchkoliv dopravních prostředků. Ze čtenářského pohledu vcelku nuda (památky, Gaudí, pláž, atd. cca 30 km okruh), tak Vás s tím nebudu otravovat. Prostě hezký město, ale den a půl stačí :-D. Největším zpestřením bylo ubytko, které jsme sehnali přímo v historické čtvrti Barcy u týpka, ze kterého se vyklubal Čech, kterého koronáč uvěznil v jeho podnikatelských aktivitách ve Španělsku. Byl hodně éterický a byl to s ním trošku bizár. Dery chce navíc kandidovat na příštího prezidenta, takže až po Vás bude nějaký borec, který připomíná mix kapitána Dema, Daniela Nekonečného a Vlastíka Plamínka chtít podpis, aby mohl kandidovat, tak mu ho dejte, bude sranda :-).
Barcelona = Sagrada Família
Další den následoval tříhodinový transport busem z nádraží SANTS přímo do hlavního města Andorra la Vella a pak krátký přesun do dějiště závodu Encampu. Registrace, covid test a na hotel. Hned ráno roušku na hubu (zde se musela nosit i venku) a start po dvojicích. Rouška na hubě měla zůstat i při prvním cca kilometru závodu, ale to po první překážce s díky odmítám. Nádherná trasa BEASTu měřila cca 22 km s převýšením přes 1300 metrů a provedla nás kolem jezera Llac d´Engolasters až k Prat dels Orris do výšky kolem 2200 metrů s nádhernými výhledy. Největší zlo bylo 60 anglánů za slack a jeden oštěp, největší výhra suché boty v cíli, jelikož jsem měl na závod i celé následné trekování pouze jedny. Toť k závodu vše, skončil jsem někde kolem 15. místa v Age, ale alespoň jsem pošetřil trošku sil na to, co čekalo odpoledne. Po doběhu v pekelným vedru balíme svých pár švestek, popojíždíme busem zpět do hlavního města a vyrážíme do divočiny.
Spartanská klasika, hodně břemen, málo ručkování
Ale i tak tam něco bylo
Tady už jsem přemýšlel, kde mám batoh na trek
PRVNÍ DEN V HORÁCH: CHATKY, CO ČECH NEVIDĚL
Začínám bejt vorvanej jak státní rozpočet po zásazích Alenky Schillerové.
Z hlavního města se napojujeme na jednu z legendárních tras ve Španělsku GR 7 a stoupáme do hor. Leje ze mě jak prase a po cca 3 hodinách stoupání a dopoledním závodě mi začíná docházet magie (prostě začínám bejt vorvanej jak státní rozpočet po zásazích Alenky Schillerové). Naštěstí se začíná kazit počasí a přichází lehká sprška. Po 1200 výškových metrech stoupání nakonec bereme za vděk jednu z několika veřejně přístupných kamenných chatek, které se v Andoře vyskytují. Ta naše, Cabana del Riu dels Orris, byla na nádherné travnaté louce vedle horského potoka ve stínu skalnatých jehel Pyrenejí, mega kýč jak z pohedu, který zde místní gavrment nabízí zcela zdarma. Uvnitř jsou železné postele, kamna, nářadí, světlo na solární nabíjení, zkrátka vše důležité pro pohodlí trekera. Cca v 10 večer se k nám do privátu nakýblovali 2 místní rybáři, kteří nás sice probudili, ale ranní odpustek v podobě poloviny melounu a 4 müsli tyčinek, které nám nechali na stole, bylo jejich dostatečné vykoupení. Budiž tedy v tomto textu blahořečeni, meloun bodnul.
A tyhle ubytka jsou tam všude
Interiér naprosto dostačující
DRUHÝ DEN V HORÁCH: JEZERA, KOPCE, JEZERA
Ujídáme zásoby a hodnotíme, že budoucí Cimi a Áďa budou mít v blízké době větší gastroproblém.
Meloun a tyčky jsme vdechli během chvíle a hned z rána pokračujeme ve stoupání. Původní plán se nasnídat na další chatě u jezera Estany de I´llla padnul hned po příchodu. Místní chatař se místo přípravy lahodné svačinky věnoval piglování útrob po večerní party. Ujídáme zásoby a hodnotíme, že budoucí Cimi a Áďa budou mít v blízké době větší gastroproblém. No nic, budoucí problémy řešíme až nastanou, a tak bezstarostně pokračujeme ve stoupání na jednu z nejvyšších hor v této lokaci – Pessons (2864 m.n.m.).
Neuvěřitelně zelená Andorra
Sestup z Pessons
Andorrská panoramata
I v detailech je krása
Nahoře nás vítají menší pole sněhu a nádherná panoramata do dalšího údolí se spousty jezer. Fotečky, pózovačky, kochačky a jdeme na sestup. Při něm si jednotvárná strava vybírá svoji daň i na mé osobě. Áďa to vcelku trefně glosovala: „Kdybych byla Švýcarsko, tak ty tvoje prdy začnu využívat.“ No nic, na horách prostě občas fouká. Dlouhé a velmi členité klesání je lemováno spousta jezery a cesta i díky nim vcelku pěkně utíká. Ani restaurace u toho posledního z nich nad lyžařským střediskem Grau Roig „nepremává“ a gastrokrize pomalu vrcholí. Sestup k vlekům nakonec skýtá alespoň dílčí vysvobození, když v jediném otevřeném hotelu Andorra Boutique Hotel & Spa pro smetánku z širého okolí a přilehlých států (Francie a Španělsko) si dáváme nechutně drahé jídlo. Ani troška nepřijde na zmar, zbytky házím do pytlíku a jdeme zase šplhat do kopce. Bereme to po našem, tedy mimo cesty přímo do sjezdovky. Vyšplháme se až do sedla Port d’Envalira (2409 m), kde nalézáme 3 minibenzínky. Po jejich rychlé kontrole v poslední z nich, nakupuji nějaké buchty, čímž jsme zachráněni – máme večeři i snídani na další den. Hunger games over. Nakoupeno máme, ale vystoupáno ještě ne. Přes vrcholy Pic de Maià (2615 m) a tři kusance Pic d’Ortafà I-III (2608 m, 2614 m a 2591 m) se dostáváme do sedla Port Dret. Místní fauna je zase úplně jiná a svým travnatým rázem připomíná skotskou krajinu. Ze sedla se nám otvírají další nádherné výhledy na několik jezer a údolí jak z Pána prstenů. Klesáme tedy rychle k nim a neodoláme koupačce. Já se spořádaně umyju, Áďa chce zase fotit hanbatý fotky. Kdo ji nemá v přátelích na insta, určitě si ji najděte a berte tohle jako spoiler na její pozadí :-). Po tomto frišném osvěžení se nám otvírá cesta lemovaná stovkami blatouchů do dalšího údolí, kde už v dáli vidíme další kamennou chatku a zároveň naše druhé horské nocoviště. Ani zde nejsme sami, společnost nám dělá mladá francouzka, která už je na treku více jak týden. Pokecáme, najíme se a jdeme spát.
Travnaté svahy změnily ráz krajiny
Jezera a hory, to je Andorra
Tyhle výhledy neomrzí
A tam dneska spíme
Kam dřív koukat
Dnešní nocoviště
TŘETÍ DEN V HORÁCH: NAD ANDORROU SA BLÝSKÁ
„Nemáš zase ty sladký tabletky, začíná se ve mě hromadit hrozně moc nenávisti.“.
Vstáváme vcelku brzy, jelikož náš čeká docela štreka. Hned ráno stoupáme k jezeru Estany Primer de Junclar, kde mě více než samotné vodní dílo osloví snídaně na chatě. Pošlu tam celé menu, Áďa nějakou palačinku a valíme dál. Od jezera nejprve krátce stoupáme, abychom vzápětí spadli dolů až k potoku Riu del Manegor, které svou zeleností předčí i katalogové fotky nezkrachovalých cestovek nabízející výlety na alpské louky.
Ranní ptáče, dál doskáče a vyjde víc výškových metrů
Horské louky jako z katalogů
No a jak to tak bývá, od vody se jde vždy nahoru. Nicméně tohle stoupání nás dovedlo k nejkrásnějšímu jezeru v celé Andoře – Estany de Cabana Sorda, které se svým zeleným travnatým ostrůvkem a tyrkysovou průzračnou vodou získalo veškerou naši pozornost. Ostrůvek jsme pár skoky přes kameny zrekvírovali a jezero využili k pravidelné horské hygieně všech otvorů a dutin (teda alespoň já, Áďa radši chytala bronz, i když ho má od přírody už habaděj). Po tomto jezerním depu pokračovala naše pouť opět do kopce až na hřeben cca ve 2600 metrech. Mimo pohledu do nové údolní lokace jsme vypozorovali i ne úplně friendly barvu oblohy nad horskými štíty, které jsme měly v plánu přejít. Modrá barva začala značně limitovat k černé a jasná obloha z pěknýmu mordoru. Dílčí sestup se proměnil v polochůzi/poloběh a během pár desítek minut už jsme zase stoupali. Těsně pod nejvyšším sedlem našeho přechodu měla být totiž chatka, ve které jsme chtěli přečkat případnou bouřku, která se začala kolem nás ozývat. V tomto stoupání Áďa vcelku trefně vyhodnotila situaci: „Nemáš zase ty sladký tabletky, začíná se ve mě hromadit hrozně moc nenávisti.“
Estany de Cabana Sorda
Tady bylo ještě krásně
Už si nepamatuji, zda cukřík dostala nebo ne, ale s čím dál hlasitějším hřměním se náš postup suťovištěm dost zrychloval nehledě na úroveň nenávisti v Ádi amygdale a za chvíli jsme stanuli před naší vysněnou chatkou – bohužel plnou sněhu s velice chatrnou střechou. No nic, počasí nám snad poprvé za celý pobyt nepřeje, rušíme tedy výstup na místní nejvyšší kopec a třetí nejvyšší horu Andorry Pic de la Serrera (2912 m.n.m.) a upalujeme ze sedla za zvuků bouřky dolů. Ta naštěstí lízne pouze vedlejší hřeben a nás jen lehce štrejchne pár kapkami deště. Po dlouhém klesání se dostáváme až do městečka El Serrat, kde šikovnej Jirka zamluvil ubytko v hotelu. Pro dnešek šlus, 10 hodin na cestě, 1700 výškovejch a 24 km v nohách. Good job.
ČTVRTÝ DEN V HORÁCH: NEJVYŠŠÍ HORA ANDORRY
Původně jsem si andorrské hory představoval jako pustá suťoviště, ale mimo nejvyšších vrcholků šlo o neuvěřitelně zelené kopce se stovkami potůčků, jezer a jezírek.
Ráno nás místní hotel na dobré ráno podělá, jelikož snídaně se objednává den dopředu, a i když kuchař švédské stoly připravil, jeho neschopnost cokoliv žbleptnout anglicky a naše španělsky vše odsuzuje k neúspěchu. Bereme první bus a sjíždíme do La Massany do samošky. Tady se přejíme, připravíme sváču na celý den a dalším busem se přemisťujeme do Arinsalu, výchozího místa pro výstup na nejvyšší horu Andorry – Coma Pedrosu (2942 m.n.m.). První metry ve velkém vedru moc nedosýpají, jelikož naše nohy jsou po třídenním trekování na těžko docela na hadry. Výškové šestikilo k chatě ale dáváme nakonec vcelku rychle. Zde nás asi na hodinu zasekne solidní příval deště. Kola, čaj, pokec s další uvízlou turistkou a domluva s chatařem o zanechání většiny bagáže na chatě nám nakonec následný postup až na samotný vrchol hodně ulehčí.
„Černé jezero“
Estany Negre
S posledními kapkami vystřelíme do závěrečného výstupu, který nás přes kamenité suťoviště dovede až k Černému jezeru (ne nejsme na Šumavě, ale u Estany Negre), do kterého se zarývají sněhové jazyky. Je to jedna z nejimpozantnějších podívaných celého tripu (kapitán Demo z Barcy tomu ale zdatně sekunduje:-D). S tímto pohledem začínáme po kamenitém hřebeni stoupat až na samotný vrchol. Nejvyšší hora Andorry je naše! Nejlepší tečka za celou akcí. Z vrcholu Coma Pedrosy jsou dechberoucí 360tkové výhledy na celou Andorru, její dnešní bouřky, ale i nespočet jezer, která jsou pro tuto část Pyrenejí typické. Původně jsem si andorrské hory představoval jako pustá suťoviště, ale mimo nejvyšších vrcholků šlo o neuvěřitelně zelené kopce se stovkami potůčků, jezer a jezírek, kde o vodu nebyla vůbec nouze. Díky tomu jsme ušetřili několik kilogramů v batozích, jelikož jsme do camelbagů brali maximálně jeden litr. Vše ostatní se doplňovalo po cestě, kde se dalo. Díky na vodu bohaté krajině a parádní síti chat a chatek je Andorra pro turistiku zemí zaslíbenou.
Jsme tam!
Nejvyšší vrchol Andorry Coma Pedrosa (2942 m.n.m.)
I sestup byl epický
Závěrečný den nám ukázal i poslední tvář země, a to nablýskanou obchodní duty-free čtvrť hlavního města, která oproti horám pulsovala životem. Andorra je zkrátka moderní čistá země, z jejíž zabydlených údolí se strmě zvedají horské štíty a vše je tu hrozně blízko a dost koncentrované. Zábava a příroda především, dávám pět bludišťáků, DÍKY!
Krátký film z celého tripu