DOVOLENÁ S KORONÁČEM ANEB PROMOŘUJEME EVROPU

Debilní doba si žádá debilní nápady. Takže proč si místo odpočinkové dovolené nedat za cíl vylézt jedny z nejvyšších vrcholů evropských zemí a pořádně si místo odpočinku máknout ? I přesto, že nám STBáček s Kenem doporučili být doma, chytat motýle, nejíst netopýre a kupovat si kostelecký párky s tousťákem z Penamu a máčet to v Olma jogurtech, vyrazili jsme se Áďou promořit do hor na jih. Novinkou mého vyprávění bude i pohled opačného pohlaví (=Áďa, vše co bude v textu KURZÍVOU), který možná vnese do některých událostí jiný pohled na věc 🙂 Takže to sice bude opět politicky a rasově nekorektní, ale genderově vyvážené 🙂

DĚJSTVÍ PRVNÍ: CESTA ZA SLUNCEM ANEB CVAKAČKA NA DACHSTEINU

(Mise – vylézt superferratu a stihnout lanovku dolů; SPOILER – ušetřili jsme)

Jelikož mě nebaví megadlouhé transfery autem, je potřeba cestu smysluplně rozkouskovat. První zastávka tedy byla originální ferrata v Bechyni, které vede horizontálně nad řekou v nekončícím převisu. Takže si hezky rozproudit krev v předloktí a frčíme dál.

ÁĎA “Ferrata krátká, ale dá zabrat – zvlášť protože je obousměrná a míjení a oblézání lidí se půl metru nad vodou dělá dost blbě. Cestu zpátky jsme se rozhodli necvakat a udělali jsme dobře! Takže pokud se extrémně nebojíte vody a nemáte ruce jak špejličky, tak cvakání akorát zabírá spoustu času a je to s tím náročnější (vis na jedný ruce zhruba každé 2 m po chvilce docela bolí 😀 ), takže zbytečnost.”

Původní plán vylézt Hochkönig díky počasí padl a my přes deštivou koupačku u Mondsee (ÁĎA „Neskutečně teplý jezero! A při dešti bez lidí! Tady jsem si začala připadat na dovolený.“) jeli za sluníčkem do Ramsau s cílem pokořit superferratu na Dachstein (pro hnidopochy Hoher Dachstein). Tento úžasný vápencový masiv, který měří 2995 metrů, (ne 3000, jak píšou všude na lanovce, v okolí lanovky a různých propagačních předmětech) nabízí i nádherný ledovec ve výšce cca 2700 metrů, na který vedou 3 hlavní cesty. První je pro lemry a vyznavače jízdy na elektrokolech lanovkou za moc éček.  Druhá je „normálka“, která končí lehkou ferratou k horní stanici lanovky. No a třetí, nejzajímavější, je tzv. superferrata. Skládá se z dvou ferrat na ledovec (Anna (D) a Johann (D/E)) , a pak třetí (Schulter (B)) z ledovce až na vrchol. Když poděláte lanovku jako my, tak defacto máte 5 krásných ferrat až k autu (3 nahoru a 2 dolu). Celkově je tato třetí varianta uváděna jako docela masakr, takže pro naše duo ta pravá výzva.

Po vystoupání prvních metrů k Anně (D) začínáme cvakat úvodní metry. Trošku se rozkoukáváme a překvapuje nás vzdušnost trasy. Rakušáci se zde s ničím nepářou a perou to rovnou do kolmý skály. Nutno říci, že je zde hodně kramlí a kolíků, které postup usnadňují. 

Aničku si namažeme na chleba (ÁĎA “Nutno podotknout, že já jsem na chleba Aničku mazala s hodně zatnutými půlkami. Výšky jsem se nikdy nebála, ale jelikož ferratám moc neholduju a spíš se držím toho, že pravý lezec na ferratu nepáchne, tak pro mě byla vzdušnost a relativní nezajištěnost (myslím to, že když spadnete na ferratě… je to občas to poslední, co v životě stihnete udělat) cesty docela oříšek. Takže na ferratu jo, je to krásný, ale s respektem a bacha na mokrý a klouzavý pasáže!”) a čeká nás obávaný Éčkový úvod do Johanna, který údajně dělí zrno od plev. No jsme evidentně krásná zrníčka, jelikož jsme si převis povodili jako Babiš Lovochemii. Zbytek cesty je taky fajn a zejména dlouhá pasáž v kolmé stěně, kde je pod tebou díra přes 250 metrů stojí za to. Megavzdušný a megacool.

Celkově vylezeme po skále 900 metrů a jsme u chaty na ledovci. Je tu vyšlapaná cestička, takže se ani nevážeme a ani nemačkujeme a přesouváme se na nejlehčí ze tří ferrat. Jelikož ji hoblujou asi i lanovkáři, je začátek skály ochozený a z obtížnosti B se stává takový férový Céčko. Posledních 30 metrů a jsme nahoře – sami !!! Nádherný počasí, nádherný výhledy, nikde nikdo – vrchol je jen pro nás. Mokrej sen horala.

ÁĎA „A na vrcholu jsme viděli VIDMO! Cimler – jako vždy nejlepší ve všem – ho samozřejmě už předtím jednou viděl, takže je teď v horách podle pranostik nesmrtelnej. Paráda. Já si připadala dost smrtelně, protože mi od toho ledovýho a mokrýho železa umrzly prsty a já se je snažila na vrcholu rozehřát. Ale i s tou nesnesitelnou bolestí, to byla paráda. Boží klid, za kterým se na ty hory budu vždycky zas a znovu sápat.“

Fotíme, svačíme a pelášíme dolů.

Dle brožury zespodu lanovku nestíháme, takže přes vyrolbovaný ledovec (jo fakt, kus k chatě, kde končí ferrata je projetej rolbou – hnus !) kolem lanovky nastupujeme na poslední ferrattu.

ÁĎA „Což byl teda hnus, velebnosti. S bolavým kolenem, po mokrý ferratě dolů. Po celém dni, kdy jsem si slibovala cestu dolů lanovkou. No co, Jiří zkušeně peláší daleko přede mnou, aby nemusel poslouchat, jak střídám fňukání a sprostý nadávky a taky aby mě dokopal ke stálému pohybu vpřed. Je to tak, bez něj bych to slejzala ještě dneska.“

Po jejím sejití zjišťujeme, že lanovka pořád jezdí. Vracet se nám už nechce, tak klesáme už jen po svých dál. Sestup je docela rychlý, ale prudký. Áďu trošku začne zlobit koleno, takže úplně nespěcháme. Začíná zapadat slunce, a tak otravná sestupová část je odměněna zlatou hodinkou na focení panoramat. Celkově tenhle jednodenní výšvih doporučuji všem, co se nebojí výšek, mají rádi výzvy a mají něco nalezeno na ferratách. Sami o sobě nejsou nijak ultra těžké, ale délka lezení může netrénovaného jedince vysílit a pak se vše může pěkně zkomplikovat. Je to dlouhý, ale super !

Sestup k parkovišti

Jak to viděla Áďa

Mapa celé superferraty

DĚJSTVÍ DRUHÉ: MĚNÍME PLÁNY, VE SLOVINSKU JE HEZKY

(Mise – dát si adrenalinový zážitek ve Slovinsku; SPOILER – zážitkový hattrick)

Místo pokračování v Rakousku nás počasí vyhnalo na jih. Ona vlastně celá naše dovča byla ve stylu, kde je hezky, tam jedeme. A hezky mělo být ve Slovinsku. Přes horský přechod Wurzenpass, kam jsme kvůli převýšení stoupali na „jedničku“ a kde byl zákaz průjezdu pro všechny národnosti mimo rakušáků a slovinců, jsme pronikli do další země. Penetrace to byla skvostná, avšak radši bez fanfár. Parking a nocování na parkovišti v divočině pod Triglavem byl slibný prolog do dalších dnů.

Spaní pod masivem Triglavu

This is how we park in nature, pod Triglavem

Ráno bylo jasno, my sbalili bagáž a přes nekonečné stoupání po cestě Tomiškova pot jsme mířili na nejvyšší horu Slovinska. Cesta Tomiškova pot se vyznačuje poměrně kamzičím lezením po skále, kde je sem tam ocelové lano a sem tam kramle. My jsme byli líný brát matroš, takže to bylo alespoň větší dobrodrůžo.

ÁĎA „Matroš podle mě fakt zbytečnej, ferrata maximálně obtížnosti B a to až v horní pasáži. Helma úplně dostačující. :)“

Největší škůdci místních hor byli paradoxně kamzíci, kteří na nás ze skal házeli šutry. Helmineny jsme naštěstí s sebou měli, takže jsme mohli tyhle zákeřný paroháče ignorovat.

ÁĎA „Měli tam mladý, tak se není čemu divit, že brblali co tam děláme. 😀 Cimi tohle holt ještě nechápe…“ Stoupání bylo dlouhé, ale krásné.

Takhle nějak vypadaly úseky na Tomiškova pot 

U chaty Kredarica začínala hřebenová ferrata, která přes Mali Triglav vedla až raketovému silu na Triglavu. Fotka z vrcholu (2864 m.n.m.) budiž důkazem. Hřebenovka byla místy hezky exponovaná a hlavně se o její hrany rozrážely mraky, takže celkový vizuální efekt stoupl na nádheru level nekonečno. Od chaty až na vrchol se romantické lezení ve dvou změnilo na Triglav is the new Václavák. Nad některými systémy jištění zůstával mnohdy až rozum stát a my alespoň mohli hravě odhadnout, které dítě je v početných rodinách to více oblíbené 😀

ÁĎA „No ježiš marja. Moje noční můra od té doby. Když nemáte sedák a ferraťák, tak jděte bez toho a nebo tam vůbec nelezte. Omotaná smyce okolo břicha nadělá mnohem větší paseku, než by se mohlo zdát…“

Hřebenová ferrata přes Mali Triglav

Sestupovka byla stejná jako výstupovka s tím rozdílem, že jsme na chatě okusili místní speciální pivko Tektonik. Parádní logo, parádní chuť, prostě nejlepší bír, kterým jsme pokřtili výstup na celý dovče. Jinde ve Slovinsku jsme už na něj nenarazili. Takže turisto, poslouchej – chata Kredanica – pivo Tektonik – jinak si na Triglavu nebyl kámo ! Sestup Tomčou (=Tomiškova pot) byl dlouhý a otravný. Áďu chytlo zase koleno (ÁĎA „Áha, kdo mě přihlásil na běh skrz Malou Fatru? Hmmm, kdo to byl ?“), takže pocit spokojenosti z výletu začal z její strany limitovat k nule a ani dechberoucí panoramata tuto matematickou úlohu nijak nezkorigovala. Po sestupu vykřnula přání na odpočinkový den/dny. Počasí se mělo zkazit, takže jsem jí moc rád vyhověl. 

Tektonik – nejlepší slovinský pivo 

Typický slovinský rozcestník

Po našem spanilém výstupu jsme se ubytovali v místním ekologickém a soběstačném kempu Adrenalin Check Camping, kde bylo vše parádní a atmosféra více než přátelská.

ÁĎA „Co víc k tomu napsat. Snad jen, že venkovní teplá (ohřívaná sluncem) sprcha s voňavými po domácku vyrobenými mýdly byla po té celodenní túře ta nejlepší věc na světě.“

Zde jsme měli base camp na dvě následující noci. V rámci odpočinku jsme následující den absolvovali rafty na překrásné řece Soča od české agentury Alpi Center v Bovci. Rafty byly parádní, nechyběly nárazy na kameny, skoky do proudu ze skal nebo saltíčka po odrazu z obráceného raftu. Určitě doporučuji.

ÁĎA „A já taky! Sice jsem většinu času na raftu jen zírala dolů na tu průzračnou nádheru, na které se plavíme, ale nelituji. Taková čistota se v dnešním světě těžko hledá.“

Rafty na Soče

Nekonečně odstínů modré

A byly i dobrodružnější pasáže 

Odpo nás čekal canyoning v soutěsce Fratarica s českým guidem Romanem Líbalem. Skoky, slaňování, 45metrový vodopád, skluzavky – prostě všechno, co chceš, a to jen my dva a Roman. V.I.P. session na neskutečném místě.

ÁĎA „Jak říká Cimi: „Unbelievable!“. Sice mě museli do každého skoku přemlouvat, protože jsem před očima měla obraz bezvládné mě tam dole ve vodě, ale nakonec byl každý jeden skok a skluz fakt peckovej, boží a epickej. Fakt jo. A Roman byl tak moc super, že jsme se s ním pak večer opili na náměstí v místní pivnici Thirsty river. Takže začátek i konec dne v řece, not bad.“

Druhý den v rámci odpočinku následovala nejdelší ZIPLINE v Evropě v Učje. Čekalo nás celkem 10 lan a různých typů sjezdů – skrz stromy, přes hluboký kaňon, speedovka nad údolím nebo panoramatická jízda nad kaňonem řeky. Moje první zipline a chci další !!!

ÁĎA „Mně to asi docela stačilo 😀 Nevyžadovalo to nějakou větší fyzickou aktivitu a tak mi to nešlo. Ale když pode mnou prolétal orel a já si to plachtila 60km/h s ním, vůbec jsem si nemohla stěžovat.“

Canyoning ve Fratarica

Překonání 45 metrů vysokého vodopádu

Slaňování, skluzavky, prostě vše

A hlavně ty skoky

Zipline Učja

Byla to místy parádní výška

Pojezd nad korytem řeky byl ale taky moc fajn

Paradoxně nás počasí nepodělalo, spíš naopak. Vždy přes noc slejvák, dopoledne sluníčko, kolem oběda slejvák a odpoledne sluníčko. Jako takhle by to nenaplánoval ani Zákopčaník se sluncem v duši. Na závěr jsme ještě poobdivovali kousek od silnice Velika Korita, což je nádherná průrva řeky Soča skrz skály, kde přes průzračně čistou hladinu je vidět i do hloubky přes 6 metrů. Prostě hladina jako zrcadlo, neuvěřitelný. Kam se hrabou soutěsky v Rakousku, kam jsme později zavítali.

ÁĎA „Dokázala bych u nich prosedět celý den a jen koukat na tu nádhernou průzračnou vodu. Jedno z nejkrásnějších míst, kde jsem kdy byla a to všechno kousek od silnice a úplně zadarmo bez nějakých turistických zbytečností. Doufám, že to tak vydrží ještě dlouho.“

Počasí se ale už fakt začalo kazit, tak byl čas zvednou kotvy a přesunou se opět za sluníčkem, tentokráte do Itošky. Přes nekonečné stoupání a klesání jsme pres Predil Pass opět nepozorovaně pronikli promořit další stát, tentokráte kolébku koronáče v Evropě – severní Itálii.

Vodopád Virje byl jak z pohádky

Colours of Soča

Ani přeháňka nevadila 

DĚJSTVÍ TŘETÍ: NA ZMRZKU DO ITOŠKY

(Mise – vylézt nejvyšší horu Dolomit Marmoladu 3343 m.n.m.)

V Itálii byla stejná pohoda jako na předešlých místech. Jen roušky v obchodech, jinak klídek. První 2 dny patřily tomu nejprofláklejšímu z této oblasti – Tre Cime. Už samotný výjezd po vysokohorské silnici byl mazec a já laboroval mezi rozhledy po okolí a krajnicí. Parkoviště v 2300 metrech s dechberoucími výhledy byla fantazie a bylo to asi nejhezčí spaní, které jsem kdy měl.

ÁĎA „Vtipný bylo, že jak se na obzoru začaly objevovat první kopce, tak jsme vytáhli telefony a začali fotit. Pak jsme dokonce zastavili u krajnice, abychom se pokochali. No jak jsme se přibližovali, tak jsme si na standart krásných výhledů tak nějak zvykli a už jsme jen pelášili nahoru ke Třem Cimům.“

Tahle silnice neměla chybu

Ráno jsme se vylopolotili z kufru a vyrazili na tradiční roundtrip kolem Tre Cime stejně jako masy dalších. My si však výhledy a prohlídku zpestřili výstupem po lehko ferratě na vrchol Monte Paterno (2744 m.n.m.). Ferrata byla lehká a tudíž i frekventovaná. Čekání na nástup do druhé části bylo peklo, Sněžka hadr, ale zase – ty výhledy 😀 Nahoře nádherný výhled na masiv tří zubů, jezera v okolí a další rozeklané skály. Chvíli si člověk připadal jak v Monument Valley, chvíli jako v Zionu a chvíli zas jak v měsíční krajině. Prostě vysoká daň za spoustu lidí byla díky tomu všemu kolem snesitelná.

ÁĎA „A taky díky sváče, kterou jsme si nahoře s tím parádním výhledem dali !“

Druhý den ráno jsem si dal ještě trailový běh po okolí s výstupem na ferátku Torre di Toblin (2617 m.n.m.). Odtud byl asi nejpůsobivější, nejspektakulárnější a nejvíce kulervoucí výhled na všechny důležité body v okolí.

Tre Cime z jednoho z úhlů

Výhled z vrcholu Monte Paterno

Vrchol Torre di Toblin

A poslední s kravičkou

Další dny jsme strávili v okolí Cortiny d’Ampezzo „odpočinkovými“ výlety. ÁĎA „Ano, je to v uvozovkách zcela správně a odůvodněně.“ Nejdříve návštěva jezera Lago del Sorapiss a poté vodopádů na řece Rio di Fanes s easy ferratou.

Lago di Sorapiss

Lago di Sorapiss

Lago di Sorapiss

Rio di Fanes

Rio di Fanes

Následoval transport pod náš další milník – nejvyšší horu Dolomit Marmoladu, která má jako jediná v oblasti ledovec. Spaní na parkálu pod nástupem se stalo již naší tradiční kratochvílí a brzký ranní start k nelibosti mojí lady také. Po zjištění, že nejezdí oblíbená klecová lanovka, kde člověk jede ve stoje v obležení železných tyčí jak prase na porážku, jsme vyrazili tzv. na čisto odspoda. Prvních nudných 400 výškových jsme sfoukli jak letošní studenti státní maturity a už jsme traverzovali pod první sněhová pole.

Sněhová pole pod Marmoladou

Po krátkém epizodním brodění v mačkách následovala výstupová ferrata, která byla sice pěkně zajištěná, ale hodně na jedno brdo.

ÁĎA „Jediná zajímavější věc byla, že ferrata sloužila původně pro partizány a tak se na cestě objevilo několik příbytků vytesaných do skály. Cool, ale cestu nahoru nám to bohužel nezkrátilo.“

Navíc už jsme těch ferrat měli trochu plný zuby, tak cesta moc neutíkala. Pohled na kolmou stěnu Marmolady z jižní strany byl ale fajn, tak jsme zatli zuby a místy cvakali. Závěrečné stoupání k vrcholovému kříži pohodovým ledovcem bylo za odměnu a opět nádherné výhledy příjemný bonus. Zase vrchol (3343 m.n.m.) a zase nádherně. Karma je zdarma !

Sestupovka vedla jinudy a po ledovci utíkala i přes navázání lanem poměrně rychle. ÁĎA „Nejlepší sestupovka za dlouhou dobu! Nejdřív měkký sníh a pak na dopad příjemný suťovisko.“ Jediné zpomalení znamenala sestupová ferrata v mačkách, ale i s tím jsme si poradili a za chvíli po další epizodě na ledovci jsme už v ruce třímali vychlazená oslavná pivka. Sice je italiáni točí jako prasata (lžící postupně vyndaval ze sklenice přebývající pěnu), ale po celém dni chutnalo i tohle prasečí pivo náramně. Finální sestup jsme zvolili po kamenité mírné sjezdovce. Další vrchol v kapse, hurá zpátky do Rakouska.

Sestupovka po ledovci 

Díky horo za bezpečný návrat

DĚJSTVÍ ČTVRTÉ: RAKOUSKÁ DVOJKA ČEKÁ

(Mise – vylézt druhou nejvyšší horu Rakouska Wildspitze 3768 m.n.m.)

Dovča se pomalu chýlí ke konci, ale nejvyšší bod je teprve před námi. Z Itošky mizíme přes nádherný pass Timmelsjoch a podruhé v tomto roce kempíme v Ötztalských Alpách ve vesničce Vent. A jakoby na potvoru i při této návštěvě lokace má Áďa komplikace. Ženské problémy si prostě nevybírají, a tak volíme zkrácení prvních výškových metrů lanovkou.

ÁĎA „Nebudu lhát, nahoru se mi chtělo asi tak moc jako do tahání na písku (takže vůbec) a tomu, kdo tam postavil lanovku děkuju do dneška. Ale protože jsem asi podobnej EGOuš jak Cimouš, tak by mě hodně štvalo to ani nezkusit, když byla tak krásná podmínka. A tak jsme vyrazili.”

Panorama na protilehlé vrcholy

Výstup k chatě Bresaluer Hütte je pro Áďu křest ohněm a cesta moc neodsýpá. Na jaře tu byl ještě sníh, teď jen kamenná šotolina. Od chaty k nástupu do sedla Mitterkarjoch se mojí krásné horalce ještě přitěžuje a křeče do břicha se stupňují. Navrhuji ukončit misi, ale Áďa je velká bojovnice, kterou jen tak něco nerozhází. Na 15 minut si lehne na šutr vedle stáda ovcí a břišní restart je dokončen. Od této chvíle šlape jak Kilian Jornet a po bolesti ani památky. JE NESKUTEČNÁ !

ÁĎA „Otočit to? Takhle vysoko? To bych to tam snad radši zakempila a počkala do dalšího dne…”

Blížíme se ke sněhu

Nástup k ferratě

Ferrata na Mitterkarjoch

V místě, kde jsme to na jaře kvůli lavinám otočili, začíná konečně sněhová pokrývka. Prudké stoupání ke krátké ferratě do sedla Mitterkarjoch nás tedy nutí nasadit mačky. S nimi cesta hezky odsýpá a za chvíli už drápáky drtíme skálu k ledovci. V sedle se nám rozprostře výhled na dokonale bílý ledovec. Vyšlapaná cesta nás vede bezpečně vedle schovaných trhlin. Míjíme pouze nějaké armádní jednotky, které zde mají nějaký speciální výcvik. Jinak jsme tu zase sami, neskutečný. Ledovec je obrovský, nádherný a neskutečně čistý. Takový jsme ještě neviděli. Bezpečně navázání se pohybujeme po ledovci směrem k finálnímu výstupu na rakouskou dvojku.

ÁĎA „Takový klid a čistotu jsem na vlastní oči viděla poprvé a jsem si jistá, že jsem na ledovci nebyla naposled.”

Neskutečný ledovec

Finální západní hřeben na vrchol

Cestou míjíme několik rafinovaně zasněžených trhlin, přes které raději volíme přesun skočmo. Youtubácká videa nácviků vyprošťování horolezců z trhlin jsme nestihli shlédnout a improvizovat se nám nechce. Navíc nikde nikdo, tuhle srandu si radši necháme na paní jindy. Cesta se stáčí doprava a my spatříme pomalu vrcholový kříž. Traverz strmým terénem k západnímu hřebeni v pravé poledne není úplně fajn nápad, ale jinudy cesta nevede. Cepíny to sichrujeme a doufáme, že se s námi nic neurve. Závěrečné stoupání zasněženou skálou je vcelku exponované, ale alespoň nám dává pocit, že lezeme fakt na druhou nejvyšší horu Rakouska. U vrcholového kříže (3768 m.n.m.) dáme videjka, fotečky, selfíčka, zobání a kocháme se výhledy na ty všechny nižší vrcholky v okolí. Jo a opět máme sluníčko a nádherný výhled – MÁMEKARMUPYČO !!!

Jelikož je odpoledne a sluníčko hodně změklo všudypřítomný sníh, sestupujeme opatrně. Občas se někde nakrátko zajistíme – nejvíc lidí umírá na sestupu a my jsme ještě moc mladý a moc krásný na horskej pohřeb žejo. Když v sedle zjistíme, že je šance stihnout lanovku do údolí, řadíme na rychlost INSANE a neohroženě „sbíháme“ ferratu s mačkami směrem k zasněženému žlabu. Z toho pak zahájíme indiánský běh přes chatu až k lanovce, ke které přicházíme za neuvěřitelně krátkou dobu ještě s půlhodinovou rezervou. THIS IS HOW WE CLIMB ! Celkově na třetí pokus je Wildspitze vylezena, svět je zase v rovnováze a moje ego opět souzní s přírodou. 

DÍKY BROUKU ZA SKVĚLOU DOVOLENOU, JSEŠ NEJLEPŠÍ PŘÍTELKYNĚ, CO JSEM MOHL POTKAT. TAK TO PROSÍM JEŠTĚ PÁR DESÍTEK LET SE MNOU VYDRŽ :-*

Vrchol Wildspitze   

A video na závěr….