Po loňské premiérové účasti jsme letos hodlali závod nejenom dokončit, ale poprat se i o hezké umístění a stihnout konečně i nějaké ty bonusové disciplíny. První překážkou byla zdravotní indispozice Michala Mikšovského, za kterého jsme na poslední chvíli hledali adekvátní náhradu. S Alexem jsme na nakonec ukecali Matěje Šindlera, který nás nechtěl nechat ve štychu. Tým GLADIATORS byl tak kompletní !!!
Takovouhle mapu vyfasujete před startem závodu
Krkonošský Survival je 20 hodinový scorelauf (volný postup mezi stanovišti s využitím upravené mapy, kde člověk po vzoru orientačních běhů musel hledat bodované kontroly) pro volně složené tříčlenné týmy v oblasti Krkonoš a Podkrkonoší. Startuje se vždy v pátek ve 22 hodin a týmy musí dorazit do cíle na chatě Kara nejpozději v 18 hodin následujícího dne. Kdo přijde později, dostane výraznou bodovou penalizaci. Na trase čekalo závodníky mimo klasických kontrol i 5 speciálních stanovišť, které byly otevřeny pouze po omezený čas. Závodníci za jejich absolvování získají nejen extra body navíc, ale poměřují své výkony i mezi sebou. Čím rychleji úkoly zvládnou, tím víc bodů získají. Letos jimi byly – Kopeček (výstup/výběh kopce Žalý na čas), Krakonošova prkýnka (běžkařský úsek), Bejkárna pana ředitele (brod řeky Mumlavy a následný výstup strmého kopce), Orienťák (orientační běh v dané lokalitě) a Thermopyly (překážková dráha, kde trojicím svázaly ruce a nohy).
Záznamové kartičky na kontroly
V „base campu“ (=chata Kara) náš tým nafasoval potřebné mapy, lístky pro záznam kontrol a GPS lokátor. Na pokoji jsme si pak každý zabalil do batohů povinnou výbavu, jídlo a další vybavení, potřebné pro zvládnutí závodu. Já jsem po loňské zkušenosti zvolil dvouvrstvý outfit – termolegíny od Sweep a přes ně outdoorové kalhoty. Na tělo termotriko od Sweep, softshelovou běžkařskou bundu Salomon a přes ní goretexovou bundu od Dynafit. Na nohy jsem pak nasadil goretexové běžecké boty od Dynafitu. Díky této volbě jsem pak mohl střídat dva outfity. „Plná výzbroj“ pro noční etapy, kdy byla ještě pěkná kláda a odlehčená varianta se softshelkou a legíny na denní běhání mezi kontrolami. Zejména při brodu řeky mi přišly legíny vhod a po hodině navíc i parádně uschly.
Na startu závodu ještě plni energie
Páteční start závodu byl symbolicky na Mezinárodní den spánku, takže při pomyšlení na probdělou noc mě tento zvrácený humor vykouzlil lehký sarkastický úsměv na rtech. Autobusy nás od Kary odvezly do Vrchlabí před místní zámek. Letošní ročník začínal zde. Na startu nás mimo pořadatelů přivítaly i první kapky deště, aby parametr „survival“ byl opravdu naplněn. Spousta čelovek a natěšených týmů slibovalo parádní zábavu. Úvod mám fakt rád, jelikož týmy bojují ještě face to face a různě se předhání. V další části závodu se už totiž rozprchnou po kontrolách a „soutěživý“ efekt se lehce vytrácí. Ihned po startu závodu náš čekalo dlouhé stoupání po asfaltce k Prologu. Tentokráte nám pořadatelé nijak speciálně mapu neupravili (loni ji zrcadlově obrátili a my jsme na Prologu strávili věčnost), takže hledání 4 kontrol v daném pořadí mohla začít. Role lídra se zde ujal Šimi a bleskurychle jsme vystřelili k první kontrole. Tu jsme v pohodě našli v nedalekém lese. Od ní Šimi navrhl zkratku přes sjezdovku k druhému bodu Prologu. Opět velká paráda a dorážíme k dalšímu bodu jako jedni z prvních. Vše jde jak po másle, běžecké tempo máme fakt dobré a po cestě předbíháme ostatní týmy, jelikož orientace v mapě nám občas zabere delší čas jak jim. Kámen úrazu nastává u 3. kontroly. Špatně odbočujeme a běžíme někam nesmyslně do údolí. Po 15 minutách zjišťujeme, že je to asi blbě a snažíme se chybu napravit. Ostatní týmy potkáváme vesměs v protisměru, a tak slibný začátek přišel celý vniveč. Kontrolu za boha nemůžeme najít, minimálně ještě jednou se ztrácíme a nakonec to po uplynutí časového limitu naštvaní balíme. Za Prolog máme nula bodů a musíme díky časové tísni vypustit i první speciální disciplínu Kopeček.
Naše první nalezená kontrola v Prologu
Nejkratší možnou cestou (tedy po silnici) se přemisťujeme do Benecka, kde je běžkařské depo, které chceme letos fakt hodně stihnout. Vítr sílí, ochlazuje se a čerstvě padlý strom přes silnici nám dává výstrahu, ať neřešíme jen body, ale i své zdraví. Strome, kamaráde, sorry, ale tohle je závod, nás nevystrašíš ! Survival mode ON 🙂 V běžkařském depu je vcelku živo, jelikož sem přibíhají i týmy, které stihly disciplínu Kopeček. Nazouváme prkna a skatujeme do kopce na upravenou trať. Alex má klasiky a tak lehce ztrácí, ale my s Šimim si skate užíváme plnými doušky a díky uspokojivému skillu předjíždíme jeden tým za druhým. Jsme zpátky v závodě – from Hero to Zero a nyní konečně from Zero to Hero. Tři kontroly ulovíme jako nic a užíváme si parádní noční běžkování. Morálka je rázem na vrcholu. I Alex díky dobré fyzičce moc klasikou neztrácí a míjí jednoho soupeře za druhým. Jsme nesmrtelní, teď všem ujedeme, budeme mít spousta bodů, kdo nás zastaví…?
Šimi luští, kam poběžkujeme dál
Běžkařská kontrola v hluboké noci
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat – po kontrole číslo 8 opouštíme zmrzlý manšestr, zouváme běžky a pěškobusem přecházíme nízký kopec, za nímž se napojíme na další stopu. Ta je však bohužel neprotažená a jsou tu jen rádoby staré koleje pro klasiku. Pro nás s Šimim na skatech a kombících bez vosku peklo, pro Alexe s nějakou nanotechnologií docela pohoda. Začíná zde úsek plný boření do mokrého sněhu, náhodných propadů nohou a nadávek. Postup je velmi pomalý a náročný. Střídají se výstupy se sjezdy. Sjezdy jsou však ve znamení Mistrovství ČR v pádech. Díky časové tísni a pomalému postupu opouštíme od myšlenky dokončení bodovaných Krakonošových prkýnek a upínáme se pouze k cíli včas dorazit do druhého běžkařského depa (vrací se zde běžky), jelikož běžky jsou sice fajn, ale celý závod se s nimi kamarádit nechceme. Poměrně hezká fyzická prověrka je výstup na Dvoračky, kde na běžkách nejede už opravdu nikdo.
Výstup na Dvoračky už s běžkami v ruce nebo na zádech
Tohle nevyjel snad nikdo
Zde se na chvíli uchýlíme do předsálí chaty a dáváme rychlé jídlo na dobití energie a morálu. Je cca 7 hodin ráno, zima, ale naštěstí už je vidět. Noční etapu, kdy se člověku chce spát i ve stoje jsme nakonec překonali, Šimiho však začíná bolet jeho nedoléčený kotník, což nevěstí nic dobrého. Z Dvoraček následuje dlouhý sjezd plný pádů a veselých okamžiků. Mě se například při jedné tlamě povedlo propíchnout si špičkou levé běžky kalhoty a legíny na pravém stehně. Asi dobrá mobilita 😀
Po pár tlamách při sjezdu, stále plni optimismu
Po cca hodině klesání následuje bonusový výstup na Čertovu horu pro další bodíky. Následuje další sjezd, který nás má zavést přímo na křižovatku kousek před Harrachov, kde u benzínky již čeká druhé depo na vrácení běžek. Samozřejmě mineme klíčovou odbočku a zamotáme se v harrachovském běžkařském areálu. Z něho pak pofidérně lesem sklesáme k silnici, kde dojdeme kousek až do depa. Minuli jsme kontrolu, místo pohodového sjezdu jsme se v lese brodili po kolena ve sněhu a zašli si nějaký ten kilometr, ale byla sranda. V depu nám Šimi oznamuje, že ze závodu odstoupí, jelikož kotníku už tato aktivita nechutná. Zůstáváme tedy s Alexem jen dva, a i když nám je jasné, že jsme ze hry venku (nedokončíme všichni – DNF), přesto chceme pokračovat, jako by se dál závodilo, a nasbírat co nejvíce bodů !
Ztraceni u Harrachova
Už běžkujeme freestyle lesem
Není to úplně ideální trasa
Na benzíně ještě dáme párky a polívku a běžíme cca kilometr hlubokým sněhem k brodu rozbouřené řeky Mumlavy a Bejkárně pana ředitele. Zde si vystojíme frontu na brod a jdeme na to. Já si beru pouze boty, legíny a dvě trička, aby mi bundy i kalhoty vydržely suché pro zbytek závodu. Je totiž teprve 11 hodin a do konce závodu nám ještě 7 zbývá. Navíc po shlédnutí posádek před námi zjišťuji, že většina z nich skončila po krk ve vodě. Přicvaknu sedák pomocí smyce s karabinou k lanu, zapřu se rukama a vcelku v pohodě brodím na druhou stranu. Síla řeky je fakt velká, ale mě se daří proudu dobře vzdorovat a namočím se zhruba jen po pás, což je jeden z těch lepších výkonů. Na druhé straně ještě s Alexem vypínáme lano pro člena konkurenčního týmu a až poté pokračujeme do prudkého měřeného úseku.
Frona na Bejkárnu pana ředitele
Týmy si navzájem napínají lano, brodí se pak lépe
Oproti ostatním mám polovinu těla nad vodou
Osvěženi ledovou vodou bez převlečení máme solidní stoupací tempo a předbíháme asi 3 týmy, které brodily před námi. Časovka je za námi a my korytem potůčku a hlubokým sněhem stoupáme k další kontrole. Krpál solidní, ale skákání po kamenech a vymýšlení nejlepší trasy je vcelku zábava. Po běžkách jsme byli docela zmordovaní, ale jídlo a ledová voda nám vlily novou krev do žil, a my jsem teď opravdu výkonní. Od kontroly na křižovatce cest po cca půl hodinovém stoupání následuje dlouhý seběh sněhem.
Finišujeme výstup Bejkárny pana ředitele
Míjíme opět několik týmů a vybíháme z divočiny do okolí města Rokytnice nad Jizerou. Tady nás čeká několik bodovaných kontrol na okolních kopcích. Záměrně vynecháváme Orienťák, který z časových důvodů nestíháme, a míříme přes vršky směrem ke Kaře. Zde se chopím navigace já a musím se opravdu pochválit, volíme ty nejkratší a nejvýhodnější cesty. Na kontrole číslo 51 nás čeká další bodovaná disciplína – Thermopyly. Vede k ní však dlouhé táhlé stoupání. Počasí se opět horší, začíná foukat a pršet. Trošku mi zde začíná docházet energie, ale bojuji dál. Nahoře na skálách nám s Alexem svážou k sobě po jedné noze a my se musíme vypořádat s dráhou asi 300 metrů, kde mimo šplhání po příkrém svahu, musíme prolézt sítí nebo podlézt a přelézt padlý kmen stromu. Jako správní OCR závodníci si s tím hravě poradíme a míříme sestupem do cíle.
Kosíme kontrolu za kontrolou
Ten však vede ještě přes dvě údolí. Únava se na nás již začíná podepisovat a my se po sestupu z Thermopyl lehce ztrácíme. Morál už moc nemáme, tak se uchylujeme po cestě po žluté turistické značce, která nás dovede do Jestřábí v Krkonoších, které je cca 2,5 km od chaty Kara. Zde potkáváme dav vracejících se týmů a zjišťujeme, že jsme si po žluté fakt dost zašli. Na autopilota pak v této skupině spěcháme na chatu, kam se dostáváme cca 5 minut před koncem limitu. Opět jsme rozsekaní a po večeři rychle usínáme.
Ukázkový vzorek kontroly – lampion, kód s číslem a kleštičky
Sice jsme skončili oficiálně mimo pořadí, ale kdyby se nám body i přesto uznaly, skončili bychom na tomto Mistrovství ČR v zimním přírodním víceboji na 7. místě v mužské kategorii. Oproti loňsku tedy velké zlepšení. Do cíle jsme dorazili s více silami a po cestě jsme nasbírali o dost více bodů. Stihli jsme i 2 bodované disciplíny, ve kterých jsme si vedli více než dobře. Nechybělo ani obligátní ztracení, které nás nějakou tu stovku bodů stálo. Nakonec jsme uběhli, uběžkovali a ušli vzdálenost cca 73 km, vystoupali přes 3800 metrů a nalezli 17 kontrol. V porovnání s minulým rokem jsme urazili asi o 5 kilometrů méně, ale nastoupali o 800 výškových metrů více. Byla sice menší zima, ale velká část trati vedla bořícím se mokrým sněhem. Závod byl letos náročnější, ale úspěšnější 🙂 Když poladíme orientaci v mapě, věřím, že můžeme v příštím roce bojovat v pohodě o nejlepší pětku ! Fyzičku na to rozhodně máme ! Nakonec bych rád poděkoval partákům za super prodlouženou noc a opět výborný zážitek !!!
Takhle vypadal náš záznam z GPS