Den 1. – San Francisco, město kopců
(SPOILER – Sklon byl místy na městskou infrastrukturu až nečekaně prudký a já si párkrát za svoji ekonomicky výhodnou politiku zanadával do vykastrovaného skotu. )
Moje zámořské dobrodružství začalo v San Francisku, kam mě nabušený boeing British Airways v pořádku dopravil krátce po 18. hodině tamního posunutého času. Přes imigrační jsem se díky svému nově naučenému americkému úsměvu a své reprezentační misi dostal až nečekaně hladce. Následující postup byl jasný, dostat se přes celé SF na samotný sever k moři, kde jsem měl ve Fisherman Hostelu zabookované jedno lůžko na železné palandě. V té době jsem ještě netušil, že to bude moje druhé nejluxusnější ubytování za celé 3 týdny 😀 Rozkodrcaným metro-vlakem jsem se z letiště dostal do downtownu na stanici Powel street, kde je začátek všech významných tramvajových linek. Jako správný lowcosťák jsem ale touto turistickou kratochvílí za 6 a více dolarů pohrdl a vydal se do místních strmých kopců s krosnou na zádech tím nejspolehlivějším způsobem – pěškobusem. Jak jistě víte z mnoha emérických letních blockbusterů, tato kalifornská metropole je typická strmými dlouhými ulicemi, do kterých se líně šplhají nejenom proslulé lanové tramvaje, ale také veškerá hromadná i nehromadná doprava. Přidal jsem se a rozhodně nespěchal. Sklon byl místy na městskou infrastrukturu až nečekaně prudký a já si párkrát za svoji ekonomicky výhodnou politiku zanadával do vykastrovaného skotu. Jako zpestření mi Windy maps, které se ve svojí off-line verzi staly mým neocenitelným průvodcem, rádcem i posledních záchranou ve Státech, nabídly China Town. Rozhodně jsem nelitoval a tuto zajímavou čtvrť si užil v noci. Nakonec jsem přes město ušel asi 6 km a kolem 21. hodiny dorazil na hostel, kde jsem na pérové rozvrzané posteli strávil krátkou noc. Hned v 5 ráno mě totiž čekal začátek mého transportu k Lake Tahoe, dějišti Mistrovství světa ve SPARTAN RACE, hlavní mise mé cesty.
Bez tramvají jezdících do kopce si SF nejde představit
Den 2. – Poznávám americkou hromadnou dopravu
(SPOILER – Zlatého bludišťáka ale vyhrál sympatický američan, který vyhodnotil aktuální meteorologickou situaci konstatováním, že včera bylo jasno a dneska ty divné mraky nasprejovali ilumináti. )
Brzy ráno jsem se přesunul kousek od hostelu na zastávku trolejbusů, kde jsem dle rady recepční čekal na bus číslo 30, který mě měl dopravit do downtownu, odkud je to pak 20 minut pešky na autobusové nádraží Transbay Terminal. Trolejbus dorazil a já v klidu nastoupil a chtěl řidiči zaplatit dvacetidolarovkou. Bohužel jsem záhy zjistil, že v MHD se musí platit přesně a ideálně po jednobabkách. Já drobné neměl a fakt jsem potřeboval stihnout autobus, na který navazovalo moje další 4 spoje. Naštěstí to zde nefunguje jako u nás, kde spousta řidičů MHD jsou arogantní trotlové. Zde je to přesný opak, řidiči jsou velmi zdvořilí, samé Hello sir, Yes sir. I tento se nevymykal a navíc mi nabídl, že mě do centra sveze zadarmo – díky kámo ! Z Transbay mě autobus vlakového dopravce Amtrack (místní České dráhy) dopravil na předměstí na vlakovou stanici Emeryville, odkud mě obrovský železný oř (zde opravdu vlak dostál svému indiánskému názvu) dopravil do města Sacramento.
Americkej „Cityelefant“ 🙂
Přesedačka na autobus do South Lake Tahoe dopadla bez komplikací a já se konečně mohl začít kochat krajinou, jelikož z vyprahlé roviny se konečně začaly zdvihat první kopce. Po 5 hodinách jsem vystoupil v cílové stanici a začal zjišťovat možnosti transportu na hřeben jednoho z hřebenů pohoří Sierra Nevada, které obklopuje východní břeh jezera Tahoe. Na autobusovém nádraží jsem zjistil spoustu informací. K těm užitečných určitě patřila informace o autobusu, který mě doveze na křižovatku, která je vzdálená už jen cca kilometr od ulice Milky Way, kde jsem měl od dalších OCR závodníků domluvené ubytování. Naopak mezi těmi, které byly slušně řečenu úplně k ničemu patřila hláška od místního ochmelky, že autobus, který jsem si našel, je zrušený a musím jet nějakým jiným. Zlatého bludišťáka ale vyhrál sympatický američan, který vyhodnotil aktuální meteorologickou situaci konstatováním, že včera bylo jasno a dneska ty divné mraky nasprejovali ilumináti. Takže díky kluci, ale já teda radši už jedu 😀 Moje tvrzení o slušných a ochotných řidičích nebylo vyvráceno ani nyní a autobusák mě vysadil mimo zastávku, abych to měl do „Mléčné dráhy“ opravdu jen kousek. Zde už jsem se setkal s prvními členy naší bandy. Konkrétně s Petrem Žiškou a Kubou Haviarikem z EOR, kteří byli toho času na marodce. Měl jsem cestování už plné zuby, tak jsem se šel ještě proběhnout a nasát první výškové metry v okolí tohoto famózního jezera. Bylo vedro, sucho, přede mnou prudká sjezdovka, ale já byl i tak v sedmém nebi. Večer jsem se setkal s Lukáš Tylem, který mi ubytko zařídil (ještě jednou díky pane!), a zbytkem naší závodní bandy. CZ/SK OCR výprava na Mistrovství světa ve SPARTAN RACE tak byla kompletní.
Výběh na výhled na jezero Lake Tahoe
Den 3. – Seznámení se závodištěm
V pátek před závodem jsme vyrazili okolo jezera Tahoe na registraci do olympijského Squaw Valley, lyžařského střediska, kde se závod odehrával. Prošli jsme si areál, nakoupili merch a vyslechli rozpravu k závodu. Zbytek dne jsme strávili družením s ostatními závodníky a okukováním překážek v okolí.
Cílový monkey bar, který rozhodně nebyl hodný MS
Squaw Valley, dějiště zimní olympiády
Startovní koridor
Den 4. – Mistrovství světa ve SPARTAN RACE
(SPOILER – Poměrně velký terč jsem v silném větru dřevácky netrefil a následovaly moje asi nejtěžší angličáky v životě.)
Mistrovství světa SPARTAN RACE, vrchol a jedna z největších met mojí závodní sezony, začínal pro moji AGE GROUP ukrutně brzy. Start v 8:00 nepotěšil asi nikoho, jelikož kromě docela frišného rána sliboval i brzké vstávání. Nepotěšila ani úschovna za doláče, což si asi mohl podnik takovéto úrovně odpustit, ale never mind, pustím nějakou zlatku a jde se na start. Nasypán edgárkem a s vědomím, že moje aklimatizace limituje k nule se stavím do své vlny, jejíž start je v nadmořské výšce 2000 metrů nad mořem. Tohle bude bolet.
Česká grupa v AGE GROUP
Prvních 7 kilometrů je čisté stoupání po prašné stezce, kde nám jen občas postaví do cesty překážku typu přelez/podlez. Pro moje plíce je tato dlouhá pasáž smrtící, a tak se během chvíle řadím někam kolem 50 místa, jelikož prostě tuhle nadmořskou výšku neudýchám. Fakt mě to ubíjí, jelikož běžecky mám rozhodně na víc, ale aklimatizaci prostě neojebeš. Nedá se dělat nic jiného než bojovat, a to naštěstí umím dobře.
Nekonečné sedmikilometrové stoupání
Na samotném vrcholu závodní trasy nás čeká plavání v ledovém jezeře. Povinná je záchranná vesta, jelikož mrazivá voda v kombinaci s fyzickou námahou a nadmořskou výškou je pro tělo obrovským šokem, a někteří jedinci by mohli mít problém se ve vodě vůbec hýbat, natož plavat. Několik závodníků tento šok dokonce neustojí a ze závodu musí odstoupit. Po této fajné koupačce celý mokrý pokračuji dále po hřebeni. Díky nárazovému větru je pocitová teplota pod bodem mrazu a rozhodně se necítím fajn. Občas něco přeručkuji, občas něco odnesu nebo zvednu a moje tělo se i přes mokrý dres dostává do pohody. Stoupáme dál a evidentně mácháníčko nekončí. Dunk Wall je sice pohodová překážka, kde je jediným úkolem pouze podplavat zeď, jejíž spodní hrana lícuje s vodní hladinou, ale druhé rychlé „osvěžení“ poté, co si moje tělo s tím prvním horko těžko poradilo, bylo vcelku devastující. Okamžitě jsem se začal cítit jako v cizím těle a moje motorika byla poloviční. Po hřebeni jsem se dotrápil až k nejvyššímu bodu trati v cca 2700 metrů nad mořem, kde mě celého prokřehlého čekal oštěp. Poměrně velký terč jsem v silném větru dřevácky netrefil a následovaly moje asi nejtěžší angličáky v životě. Dech nestíhal, tělo neposlouchalo. Peklo ! Jediným benefitem bylo, že jsem se alespoň trošku zahřál, což mi výrazně pomohlo v překážce hned za oštěpem, kterým byl twister složený pouze ze dvou segmentů. „Miluji“ nošení břemen do kopce, takže když jsem v další fázi závodu nafasoval dva pytle o váze cca 50-60 kg dohromady, moc jsem za ně nepoděkoval. Jak mi to chutnalo dokazuje fotka níže.
Tohle nošení mi rozhodně nechutnalo
Bylo to pro mě peklo a odpočívat jsem musel hned několikrát. Po tomto pro mě fyzickém infernu byl dlouhý seběh do festivalky, který mě vcelku běžecky vzkřísil, a já začal předbíhat závodníky před sebou. Olympus jsem překonal poměrně hladce, poradil jsem si i se stabilitou a šplháním. Poté zaujaly dva lanové žebříky natažené přes nádrž s vodou jako monkey bar. Zde si vylámalo zuby hodně závodníků, ale já na jistotu dávám a posunuji se opět o pár míst dopředu. Největší peklo přišlo u obracení PNEU od Yokohamy, která se nedala díky svému profilu chytit zespodu a nešla téměř převrátit. Angličáky jako mnoho dalších jsem zde neplánoval, a tak asi po 8 minutách trápení a zkoušení 2x převracím s bočním úchopem za vzorek pneumatiky. Následně dávám lehoučký monkey-twister-monkey (ručkování po tyčích, jeden segment twisteru a zase tyče) a jdu na poslední velké stoupání. Do něho stupňuji tempo a předbíhám další borce ze své AGE GROUP. Nahoře stojí za zmínku lehká Z-Wall, po které trať klesá do cíle, kde je již jen bender (zahnuté ručkování) a veselý monkey bar pouze z tyče a kruhů.
Finálová ručkovačka byla hračka
Trať měla cca 24 km s převýšením cca 1500 metrů a vedla pouze po cestách a stezkách. Nakonec jsem doběhl ve své Age Group na 27. místě, takže cíl splněn, ale je tam to ale. S lepší aklimatizací bych měl reálně na umístění kolem 15. místa. Závod je za mnou, ostudu jsem neudělal, získal jsem další zajímavé závodní zkušenosti na mezinárodní scéně a TOP 30 ve věkovce na světě beru. Moje velké americké dobrodružství tím však teprve začíná…
V cíli už bylo fajn
Finišerská medaile z Mistrovství světa
Je potřeba vše pořádně nafotit
Do cíle jsme dorazili všichni s dobrou náladou