Den 10. – Ranipauwa (3720 m.n.m.) – Marpha (2680 m.n.m.)
(25,6 km, čas 6 hodiny 50 minut, stoupání 582 m, klesání 1671 m, cena vody 40 NPR/litr)
Z Ranipauwy jsme pokračovali dál v klesání. Cesta nás vedla po krásných holých kopcích s výhledy na famózní sedmitisícovku Nilgiri (7061 m.n.m.). Vegetace tu moc hojná nebyla, spíš hodně suti a prachu. Zpestřením byla určitě cesta po břehu řeky Kálígandaki, která vyrazila poměrně hluboké koryto, z jehož vrchu nás sem tam ohrožovalo padající kamení. Jeden takový oblázek o velikosti dětské hlavy nás jen těsně minul. Po několika kilometrech jsme dorazili do hlavního města oblasti Jomsonu. Místo silnice sem vedla prašná cesta, kterou vířil silný vítr který vál vždy po poledni. Vzniká údajně mezi místními osmitisícovými giganty Annapurnou a Dhaulágirí. V Jomsonu je mimo nuzně vypadajících budov i letiště a kasárny. Bohužel je zde i mnoho zřícených budov, které připomínají již dříve zmíněné velké zemětřesení.
Výhledy k nezaplacení
Dhaulágirí v celé své parádě
Takovýchto mostů je v Nepálu nespočet
Z Jomsonu pokračujeme polňačce (=hlavní silnici) do našeho dnešního cíle – městečka Marpha. Nebe a dudy. Až takový velký rozdíl mezi těmito místy je. Hlavní třída je celá vydlážděná pečlivě vybranými kameny, hnusná polňačka pro auta vede mimo město, které je obklopeno políčky a sady s jablky, ze kterých tu dělají výtečný cider. Místy vše působí až příliš kontrastně a turisticky, ale po několika dnech v divočině a prostých ubytováních je to docela fajn. Večer tedy tuto událost patřičně oslavíme a jak jinak než místními cidery. Dáme si jich trošku víc a hned je veselo. Večer zakončí zoufalé prosby paní domácí, která má strach o svou dceru, na kterou pořád buší a nemůže se dostat skrz zamčené dveře. Já s Tomem posílení místními jablky v kapalné formě ihned problém řešíme. Po vzoru akčních hrdinů amerických filmů synchronně a hlavně hladce vyrážíme zamčené dveře a nalézáme jakoby spící dceru. Matka je šťastná, že se nic nestalo a my pyšně a vítězoslavně odcházíme z místa činu s pocitem, že jsme dceři patrně překazili pěkný večer s místním playboyem, který za sebou zapomněl zavřít okno pokoje 🙂
Krajina je tu občas lehce depresivní
Hlavní nepálská silnice oblasti
Občas byla cesta lehce dobrodružná
Jomson příliš krásy nepobral
Den 11. – Marpha (2680 m.n.m.) – Larjung (2560 m.n.m.)
(25 km, čas 7 hodiny 30 minut, stoupání 644 m, klesání 851 m, cena vody 40 NPR/litr)
I hrdinové musí vstávat, ale po alkopárty s akční vložkou to nejde moc snadno. Pro dnešek pro náš přesun volíme alternativní cestu přes Sauru. Cesta se kolem kamenitého koryta řeky houpe nahoru a dolů a odměňuje náš dalšími nádhernými výhledy na Dhaulágirí. Změnil se i ráz místní flóry a kamenité štěrkové plošiny vyměňujeme za borovicový les, který dává krajině kanadský nádech. Při jednom stoupání se nám podaří sejít z cesty a vcelku významný svah pak vystupujeme takzvaně na pankáče – kudy to jde. Nebyl to úplně dobrý nápad, ale s několika spoluztracenými občany velké německé říše nakonec nalézáme původní stezku.
Údolí kolem Marphy je doslova kouzelné
Konečně se prostředí začalo oživovat zelení
Po následném sestupu k řece je třeba dostat se na druhý břeh po sezónním mostě, co svět neviděl 🙂 Asi však nebyla sezóna nebo náš průvodce Lonely Planet prostě chtěl dostát varování autorů na konci knihy, že nenesou žádnou odpovědnost za případné ztráty nebo škody vzniklé jeho používáním, most tam prostě nebyl a ani stopy po tom, že by někdy existoval. Zašli jsme si tedy o několik kilometrů dále na nesezónní most, který naštěstí již stál, a poté ve snaze najít co nejdříve ubytování udělali další osudovou chybu. Vyčerpání nás místo cesty kolem hory oblblo tak, že jsem začali stoupat do nesmyslného krpálu na její vrch, kde jsme našli pouze nejdražší hotel v Nepálu, na který jsme asi neměli a ani mít nechtěli. Po následném sestupu na opačnou stranu jsme zjistili, že do Larjungu se dalo vcelku pohodlně dostat za pár minut kolem hory. Potěšila nás alespoň sympatická cena 400 nepálských šušňů za celou posádku.
Vytloukání fazolí z lusků zákazníky v praxi
I traktory tu hrají tu divnou muziku
Den 12. – Larjung (2560 m.n.m.) – Kopchepání (1946 m.n.m.)
(29,3 km, čas 8 hodiny 10 minut, stoupání 626 m, klesání 1236 m, cena vody 40 NPR/litr)
Jelikož máme lehce časový náskok, začínáme den okružním trekem po jezerech. Zejména jezero Sekung Lake ( 2725 m.n.m.), kde se v klidné hladině odrážely vrcholky hor bylo parádní zpestření. Cestou k němu však došlo k rozdělení naší bandy, jelikož se musel překonat pás ledovce, který byl místy zasypaný sutí. Když mám nějaký cíl, občas vypnu mód sebezáchovy a jednám intuitivně, a tak jsem asi ne úplně bezpečný úsek prostě přešel. Zbytek skupiny moje počíná nekvitoval, a tak jsem šel tvrdohlavě k jezeru sám. Následně mi trvalo po sestupu zpátky na cestu zbytek najít a po další část dne jsme už moc spolu nepokecali. Následoval další sestup údolím přes jehličnaté lesy až do pásma, kde jsme se vrátili opět do místní džungle. Výhledy na zasněžené vrcholy ustoupily, tropické vedro se vrátilo.
Sekung lake s odrazy hor
Fantazie
Naše hlavy nakonec spočinuly v miniaturní vesničce, kde žila zřejmě jen jedna velká rodina a provozovala skromný malý Saino Hotel. Nenechte se zmást názvem, jelikož celý hotel byly pouze dvě místnosti, veliké tak akorát na dvě postele a koupelna a sprcha byla ve formě venkovní trubky za místní klanovou kuchyní, kde se mimo zadků mylo i nádobí a čepovala voda. Nicméně pro mě to bylo jedno z nejlepších ubytování, jelikož mimo skvělé pohostinnosti, příjemných lidí a parádního jídla jsme mohli poměrně zblízka nahlédnou do běžného života místních obyvatel. Perličkou bylo i pozorování přípravy jídla v kuchyni, na kterém se podílela téměř celá rodina. Nejvíce trendy byla babička, která těsto na placky hnětla na zemi. Určitě toto ubytování doporučuji, vše bylo parádně přirozené, nic naoko pro turisty. This is Nepál !
Saino hotel obývalo i spousty zvířat
Den 13. – Kopchepání (1946 m.n.m.) – Rahughat (884 m.n.m.)
(35 km, čas 8 hodiny 11 minut, stoupání 390 m, klesání 1427m, cena vody 40 NPR/litr)
Původní plán byl přesun autobusem z nedaleké vesnice Tatopání do Beni, odkud už jezdily autobusy do Pokhary, turisticky nejprofláklejšího města země. Bus však nečekaně nejel, a tak po vcelku dlouhém čekání jsme museli jít pešky. Nudná cesta po prašné silnici ve velkém vedru vůbec neutíkala. Jakmile jsme však v jedné z obcí zapluli dovnitř na občerstvení a jídlo, projely kolem jak na potvoru 2 autobusy. Po zažehnání hladu a žízně jsme v naději navštívili místní autobusovou zastávku, kde bylo asi 30 vesničanů připraveno odjet naším směrem. Moc jsme nepokecali, jelikož neuměli ani slovo anglicky a my ani slovo nepálsky. Super bylo, že i po jídle autobusy jezdily, blbý to, že byly úplně plné plné a tudíž se ani neobtěžovaly přibrzdit. S řídnoucím davem na zastávce (lidé začali odcházet domů, jelikož byli asi na tuto přepravní loterii zvyklí), začaly klesat i naše šance na transport. Zabily jsme zde přes dvě hodiny a s ubývajícím časem jsme museli udělat jasné, avšak nepopulární rozhodnutí. Půjdeme dál pěšky. Úmorná túra v obrovském vedru skončila až se stmíváním v předměstí Beni, kde jsme po 35 kilometrech plahočení vzali místo v hnusném hotelu, který zapadl do koloritu této oblasti, plné bordelu a špíny.
Loučení s horami
Další z vymazlených mostů
CO JSEM SE DNES NAUČIL (DEN DESÁTÝ AŽ TŘINÁCTÝ)
- Po takto intenzivním dobrodružství jsem byl již plně proškolen a nic nového zaznamenáníhodného se nepřihodilo.
EPILOG
Město Beni nám mimo všudypřítomného bordelu nenabídlo zhola nic a tak brzký transport local busem byl více než vítaný. Přesun do Pokhary, hlavního turistického města regionu a asi i celého Nepálu, byl v duchu nepálského MHD. Drncání, bouchání do kapoty, mačkání se, neustálého poslouchání místní zvláštní hudby a jízdy na hranici života a smrti. Dojeli jsme vcelku a mohli tak strávit poslední dva dny u jezera Phewa Lake, u kterého toto druhé největší město Nepálu leží.
Taxíky jsou tu fajn, poberou všechno a všechny
Barevné trucky jsou místní specialitou
Cestování místními autobusy je i kulturní zážitek
Nepál nám nabídl mnoho kontrastních pohledů. Ve špinavých městech jsme mohli vidět velkou bídu, v jaké většina místních obyvatel žije. Zejména v horských oblastech si však vůbec nikdo nestěžoval, naopak ze všech čišela spokojenost a jakási úroveň štěstí. Jsou vděční, za to co mají a k životu nepotřebují hromadit kraviny, které vlastně ani nepotřebují. Neřeší, jestli jste bílí, černí nebo oranžoví, berou Vás takového, jaký jste a jak se chováte. Oproti hnusným prašným městům tu jsou fenomenální Himaláje, které sice na fotkách a obrázcích vypadají parádně, ale až v tu chvíli, kdy stojíte tváří v tvář na jejich úpatí a hledíte přímo na vrcholky osmitisícovek, poznáte jejich dominanci a majestátnost. Vezme Vám to dech a ten pohled si budete pamatovat do konce života…
