Den 2. – Bahudanda (1275 m.n.m) – Tal (1700 m.n.m)
(26,1 km, čas 6 hodin 59 minut, stoupání 1089 m, klesání 715 m, cena vody 40-100 NPR/litr)
Z Bahudandy, která byla položená na vrcholu kopce, jsme začali klesat zpět do údolí k řece. Konečně jsem se zbavili silnice a štrádovali to po místních pěšinkách a cestách mezi rýžovými poli a nemuseli řešit, který rozkodrcaný džíp, autobus či náklaďák nás přejede. Tahle idylka nám vydržela zhruba prvních 10 kilometrů, kdy nás cesta vedla exponovanými úseky mezi skálami, přes několik visutých mostů, které jsou v horší či lepší kvalitě a dají se parádně rozhoupat, což má za následek ne úplně velké pochopení u zbytku vaší skupiny, až do vesničky Ghermu, kde měl podle průvodce končit další den. No ale my jsme supertúristi a ne nějaký lamičky, takže jsme pokračovali dál 🙂 Bohužel jsme se vrátili opět na silnici (rád bych zdůraznil, že se jedná pouze o pojmenování na základě skutečnosti, že po jejím povrchu jezdí dopravní prostředky, jelikož s námi známou silnicí tato prašná, křivá, děravá a kamenitá věc nemá moc společného). V kombinaci s prachem, který byl pravidelně vířen projíždějícími džípy či autobusy, a teplotami někde kolem 35 stupňů celsia se tento úsek treku stal asi jedním z nejhorších vůbec. V deníčku jsem si poznamenal „pekelná silnice“, takže asi tak.
Údolí poskytovalo nádherné výhledy
Bonbónek potěší každou nepálskou droboť
Názorná ukázka nepálské „bezpečné“ silnice
V jednom exponovaném úseku jsme dokonce viděli převrácený džíp, který spadl asi 200 metrů ze svahu dolů. Byl to pozůstatek nehody, o které jsme slyšeli již dříve. Turisté i řidič prý bohužel zemřeli. Přispěla tomu jak nezkušenost mladého šoféra, tak i stav komunikací. Nehody tu jsou velice časté, což byl i další důvod, proč jsme první úsek treku šli raději po svých a nevyužili žádných prostředků. Když totiž chcete, můžete dojet džípem až někam k Managu do výšky cca 3500 m.n.m. a sfouknout tak cca 6-7 dní treku. Jednak jde občas o život a zároveň to není úplně chytrý nápad z hlediska akutní vysokohorské nemoci, která vás může polechtat už od výšek 3000 m.n.m., ale o tom až později. Po 7 hodinách pěškobusem jsme dorazili do širokého údolí, kde řeka Marsyangdi vytvořila kamenité koryto a poskytla trochu prostoru pro zemědělství na placce pro vesničku Tal.
Jeden z mnoha mostů přes řeku …
… a spousta legrace na něm
Všude samý vodopády, ale tenhle u silnice byl fajn
Ubytovali jsme se v Throngla Hotel, který měl i parádní venkovní posezení na zelené trávě a nedaleko byl další skvělý obří vodopád, který jsem opět poctil návštěvou a koupelí alá tarzan v džungli. „Po celém dni upocený až na pánské přirození a jeho párové příslušenství, které visí opodál prostě chceš vlézt do jezírka přímo pod vodopád a nechat si padat ty masy vody na ramena jak v těch nejprofláklejších dobrodružných filmech a je ti úplně jedno, že jsi tam jediný a všichni na tebe koukají jak na exota.“ Pak jsem si dal ještě nějaký workout na místní hrazdě, kterou jsem nalezl u „fotbalového stadionu“ (hřiště s dřevěnými brankami na kamení a štěrku, ze kterého mě vyhodili, když jsem jim na břevínku shyboval), Dal Bhat, večeři, vyčůrat a spát.
Hrazda ve městě Tal
Den 3. – Tal (1700 m.n.m) – Chame (2710 m.n.m)
(30,2 km, čas 9 hodin 10 minut, stoupání 1413 m, klesání 474 m, cena vody 45-150 NPR/litr)
Nějak se rozkecávám, budu muset zrychlit, jinak to nebude cestopis, ale nekonečný seriál alá Dallas. Z Talu jsme pokračovali podél řeky po silnici, ze které jsme se později odpojili a začali poměrně prudce stoupat lesíkem o 500 metrů výše. Tak to mám rád, žádné pozvolné tahání nohou, ale hezky rychle, krátce a ostře, ať jsme nahoře. Po cestě jsme minuli opět několik parádních vodopádů, ale jak to bývá, s jídlem roste chuť. U prvního je člověk u vytržení, u druhého výská radostí, třetí z povinnosti vyfotí a u dalších už jenom říká – „hm, vodopád, super.“ Nahoře nás však čekala odměna v podobě skvělého jídla, na útulné terásce a poprvé v životě jsem spatřil 8. div světa (ne, nebyla to nahá nepálka) – mojí první osmitisícovku – Manáslu (8156 m.n.m.). Byl to jeden z nejepičtějších obědů ever.
Manáslu, v celé svojí kráse
Pravidelné kontroly zakoupených permitů do národního parku
Po obědě jsme pokračovali po úzkých cestičkách až na silnici/cestu, která nás měla dovést do našeho dnešního nocoviště, města Chame. Zde se nám po chvíli zjevila věc, na kterou jsme poměrně dlouho čekali, první z Annapuren – Annapurna IV. (7525 m.n.m.). Manáslu jsme viděli z dálky, i tak bylo působivé, ale Annapurna IV. se tyčila přímo pár kilometrů od nás v celé své majestátnosti a já si najednou připadal úplně maličký, rozdrcen její gigantickou výškou. Přímo před očima jsem měl zhruba pět kilometrů vysokou dominantu. Začalo mě mrazit a naskočila mi husí kůže, neuvěřitelný a nepopsatelný pocit, když vidíte horu v celé své kráse a výšce takto z blízka. Posledních pár kilometrů pak ubíhalo samo, jelikož naše bulvy byly přišpendleny stále vzhůru.
ANNAPURNA IV – prostě úžasná a majestátní
V Chame jsme našli Hotel Mountain Top, který byl hned vedle horkých pramenů, na které jsme se po upoceném dni velmi těšili. Člověk si řekne, horké prameny v jezírku u divoké ledové řeky s jedním z nejkrásnějších pohledů světa, co může být lepšího ? No asi všechno. Horké prameny byla vybetonovaná stavba, pečlivě oddělená na pánskou a dámskou část (žádný čumendo:-)), kam tekla ledová voda z rezavé trubky a horká voda se do betonového bazénku dostávala skrz pukliny na jejím dně. Výhled na hory žádný, v bazénku bylo vody střídavě od kotníků po kolena (podle toho jak se nepálcům podařilo ucpat průduch do dámské poloviny) a místo romantického večera v horké vodě stráveného po boku sličných turistek, jsme koukali, jak si místní nepálci ve spodkách mydlí celé tělo, v trubce si perou prádlo, flušou do vody a skotačí v mělké vodě poměrně tělo na tělo vedle nás. Což o to, kluci byli v pohodě, ale když pak jednomu až dvěma místňákům „hučelo v kládě“ (z jejich spodek se stalo týpí), měli jsme trošku s Tomem strach o naše panenství tam, kam slunce nesvítí. Rychle umýt, namydlit a pryč. Zajímavá a dobrodružná zkušenost s místní kulturou. Večer jsme na hotelu dostali legendární Dal Bhat s domácím čili, což tento strastiplný zážitek doslova vypálilo z hlavy.
Tito expediční kluci mají zrovna gáblík
V Chame byl volejbal sport no. 1
CO JSEM SE DNES NAUČIL (DEN DRUHÝ A TŘETÍ)
- Při celodenních trecích prostě nemůžu fungovat bez plnohodnotného oběda, brzy mi dojde a jsem neefektivní. Poučení tedy zní, vždy si udělat čas na oběd !!
- Využít každý pěkný vodní zdroj pro hygienu a regeneraci po náročném dnu. Taková ledová koupel ve vodopádu je nejenom parádní zážitek alá dobrodružné filmy, ale taky parádní regenerace pro vaše unavené svaly.
- Pakliže máte s sebou zrcadlovku s nějakým fajn objektivem, lze ho použít jako dalekohled. Pozorovat vrcholek Annapurny skrze zoom byl parádní zážitek a jenom umocnil majestátnost hory.
Videjko z koupání pod vodopádem v Talu