V roce 2018 mě čeká několik zajímavých závodů a akcí, které vybočují z běžné agendy OCR závodů (překážkových závodů) a které by měly prověřit moji tělesnou schránku, ať už z jiné perspektivy, nebo prostě otestovat její limity a odolnost. Krkonošský Survival byl právě tou druhou variantou, jelikož po svých jsem více jak 50 km v kuse nikdy nezdolal. Jednalo se o 20 hodinový scorelauf (volný postup mezi stanovišti s využitím upravené mapy, kde člověk po vzoru orientačních běhů musel hledat bodované kontroly) pro volně složené tříčlenné týmy v oblasti Krkonoš a Podkrkonoší. Mohlo se jít, klusat, běžet, sněžnicovat či běžkovat – zkrátka kdo co uznal za vhodné a nejefektivnější. Na trase závodníky čekaly různě bodované kontroly s informací, že se všechny v limitu 20 hodin určitě stihnout nedají a týmy si musí trasu pečlivě zvolit, aby se ze startu závodu, který byl na krásném hradě Pecka, dostaly až do cíle – na chatu Kara. Navíc na 4 kontrolách byly bonusové úkoly v podobě například brodu ledového Labe a následné časovky skálami na vrchol údolí či různé hrátky s lany, sedákem a karabinami. Jedno stanoviště obsahovalo i depo s běžkami, díky kterým se pak na 20 km okruhu daly nahnat další cenné body.
NA PORÁŽKU 🙂 NE, ZATÍM POUZE DO AUTOBUSU
V našem gladiátorském týmu byla mimo Michala Mikšovského, mého parťáka na OCR závodech, i posila z Barbarian Extreme Teamu Alex Hurskyj, který má závody na delší vzdálenost velice rád a tento typ pro něj byl stejná výzva jako pro nás. Na Karu, která leží kousek od Jestřábího v Krkonoších, jsme z Prahy dofrčeli zhruba za 2 hodinky a dychtivě jsme nafasovali startovní balíček, který obsahoval GPS, trička, lístečky na jídlo po doběhu a sadu map s mnoha kontrolami. Zasedli jsme na pokoji k mapám a na prvních 2 si vyznačili ideální postup mezi kontrolami s vynecháním těch, které jsou mimo trasu a akorát by nám sežraly čas. Zbylé 2 mapy jsme nechali volné, jelikož nám bylo jasné, že až sem nemá smysl plánovat a budeme pak vše řešit operativně. Mapy jsme oblepili izolačkou, aby se při použití v terénu nepromáčely a sbalili do batohů povinnou výbavu v podobě sedáku, 2 smycí, 3 karabin, NRC fólie, nože, lékarničky a dalších drobností. Každý pak dle uvážení přidal další materiál. Já jsem tam poslal 3 obložené rohlíky, gumové medvídky, sušené maso, gely od Enervitu, solné tablety proti křečím, jedno merino tričko na převlečení, miniručník na brod řekou, goretexovou bundu, dvá páry ponožek, pití, filtr na vodu a náhradní čelenku a tubus na krk. Na sebe jsem si vzal termo kalhoty a tričko, pak skialpové lehké gatě od Dynafitu, predátorské tričko s dlouhým rukávem od Sweepu, softshelovou bundu od Salomonu, rukavice na běžky od Salewy, tubus a běžkařskou čapku. Jako obutí jsem zvolil svoje dynafiťácký boty na trailrunning a podpořil je fungl novými celokarbonovými hůlkami od Leki. Před závodem jsem do sebe ještě kopl Edgar Power Drink, díky kterému mi síly a energie vydržely opravdu hodně dlouho, až jsem se divil.
PŘED STARTEM NA NÁDVOŘÍ HRADU PECKA
Krátká rozprava před závodem a šup do připravených autobusů, které nás dovezly na start závodu – hrad Pecka, byl fakt pecka. Už zde na nás dýchlo mrazivé počasí a poryvy větru, které s přibývajícími hodinami značně sílily. Na hradě jsme vyfasovaly mapu na prolog, která obsahovala 4 kontroly v okolí a po jejichž splnění jsme mohli začít ukrajovat kilometry zpět na chatu. Start závodu byl také sám o sobě netradiční. V 10 hodin večer na nás bílá paní z hradeb vysypala asi 50 pinpongových míčků s čísly týmů a až po nalezení toho svého mohl tým odstartovat. To naše našel Alex až ke konci, a tak jsme vyráželi jako jedni z posledních, nicméně to v 20 hodinovém závodě nehrálo fakt žádnou roli. Problém nastal hned u první kontroly, jelikož jsem se za boha nemohli v mapě zorientovat. Tak jsme něco přes hodinu zmateně pobíhali sem a tam kolem obce a hledali nějaký záchytný bod. Až u mapy v centru jsme zjistili, že mapa je zrcadlově otočená a hned začalo vše dávat smysl. Myslím, že tenhle fórek od pořadatelů dal zabrat i dalším méně zkušeným borcům s orienťáky. Nedalo se nic dělat, zanadávali jsme si a vyrazili lovit body. Tři ze čtyř kontrol jsme nalezli vcelku v pohodě, ale ta poslední u skály nám dala vcelku zabrat a spolu asi s dalšími 2 týmy jsme zde na dobrou půl hodinu zakempili. Nakonec se nám přeci jen poslední kontrolu prologu najít podařilo a my zhruba po 3 hodinách mohli vyrazit do samotného závodu.
LETOŠNÍ BROD LABE
Časová ztráta nám zhatila plány na první speciální stanoviště, které už reálně nešlo stihnout a ohrozila šance i na ty další. Rozhodnutí vynechat hned první stanoviště, u kterého navíc nebyl psaný žádný bod tak bylo jasnou volbou. Střídavým během a chůzí jsme tedy vyrazili hned na dvojku, což měl být vrcholový bod jednoho z kopců v okolí. Ve tmě jsme lehce ztratili orientaci a opět bloudili. Po půl hodině jsme se na to vykašlali a chtěli postupovat dál. Úplnou náhodou jsme však narazili na hromadu stop, která nás motivovala je sledovat. Díky nim jsme nakonec dvojku našli a poprvé mimo prolog bodovali. Stopy ve sněhu od rychlejších týmů nám pak pomohli ještě párkrát, nicméně silný vítr je brzy zavál a my jsme se tak museli férově orientovat jen podle mapy a vlastního uvážení, což byl občas kámen úrazu. Další postup nám hodně znepříjemnilo rostoucí ochlazování a silný nárazový vítr, který ze závodu udělal opravdový survival. Goretexová bunda byla v tuhle chvíli nad zlato a běžkařské rukavice úplně k ničemu. Na 35. kilometru jsem přestal cítit prsty asi na hodinu a byl to pro mě asi nejvíc krizový okamžik závodu.
RYCHLEJŠÍ TÝMY SI PO BRODU LABE BEJKÁRNU UŽILI
Od kontroly číslo 2 jsme se přes obec Borovnice dostali na další kopec. Zde nás čekalo najít vysílač s další kontrolou. V dálce blikalo nad stromy jasné červené světlo a my se rozhodli sledovat jeho směr na rozdíl o většiny týmů, které šli zdánlivě oklikou po cestě. Až když jsme po další hodině potkali tým v protisměru, zjistili jsme, že to vůbec není onen vysílač, ale nějaký úplně jiný. Otočili jsme se a několika rychlými tempy se našim rádcům vzdálili. Vysílač jsme nakonec našli vcelku s přehledem, když jsme na rozdíl od okolních týmů zahlédli jeho siluetu v šeru u stromů. Neměl žádné blikající světlo a byl z dálky v noci takřka neviditelný. Jakmile jsme ho postřehli, vypnuli jsme čelovky a pádili přes pole přímo k němu. Díky našemu postřehu se nám podařilo předběhnou hned 6 týmů, které vysílač přehlédli a vraceli se k němu zpět podél lesa. Dílčí vítězství nám vlilo novou krev do žil a my rychlým během překonali další údolí a notně se vzdálili našim aktuálním soupeřům. Část z nich nás však stejně dohnala o 2 kontroly později. Tuto kontrolu jsme podcenili a uhnuli směrem k lesu asi 100 metrů před úplně megajasným dominantním osamělým stromem, kde se nakonec nalézala. Místo toho jsme ji asi přes 15 minut hledali na hranici. Po sestupu téměř neprostupným lesem nám náladu spravil rohlík, nebo tedy alespoň mě. Přes další údolí a kopečky jsme promrzli až na místo prvního speciálního stanoviště. Až v cíli jsme zjistili, že s koncem doby, kdy je možno úkol plnit, zmizí i bodovaná kontrola. Takže zas takový slepí troubové nejsme. Výhled na Jánské Lázně a Černou Horu byl sice parádní, bodované kontroly v této části však časově nedosažitelné, jelikož už jsme díky hledání, ztrátám, bloudění a dalším situacím nasbírali poměrně dost kilometrů i hodin navíc. Rozhodli jsme se tedy pro zrychlený postup až k brodu Labe a následně k depu s běžkami. Po silnici přes Lánov, kde jsme si dali hodně nabíjejících 6 bramboraček v hotelu, jsme pokračovali až do Strážného. Zde jsme přes sjezdovku překonali místní kopec a zjistili, že disciplínu Bejkárna, která leží v údolí pod námi a skládá se z brodu Labe a následné časovky přes skály na úbočí kopce Žalý, nestíháme. Sestoupili jsme tedy do Herlíkovic, Labe překonali přes most a začali stoupat do Benecka, kde mělo být depo s běžkami. Po úmorném kopci a menší zacházce po úbočí jsme dorazili do depa, které tam už asi hodinu nebylo. Na mapě číslo 3, kterou jsme doposud používali byl totiž jiný čas depa než na mapě číslo 4. Na chatě se o tom pořadatel krátce zmínil, že časy jsou správně pouze na mapě 4, ale my jsme tomu asi nevěnovali dost pozornosti. Nicméně pořadatelé mohli alespoň pro trouby špatné údaje na mapách přeškrtnout, jelikož jsme nebyli jediní, kteří se takto napálili. Nasraní jsme si museli dát jídlo v místním penzionu, jelikož touto situací nám klesl morál až někam hluboko k bodům tuhého mrazu, který panoval venku.
TAK TAKHLE PRÝ VYPADALO BĚŽKOVÉ DEPO
Po jídle jsme se rozhodli zamířit již směrem k chatě a po cestě ve zbylých 3 hodinách sebrat alespoň nějaké body za 1-2 kontroly v okolí chaty. Díky tomu, že jsme všechno vsadili na body při běžkování, jsme totiž přes 5 hodin nepotkali žádnou kontrolu a na těch pár, co byli v okolí depa jsme se díky naštvání a jídlu vykašlali. Přehoupli jsme se tedy přes další údolí a vyhodnotili, že ta za 200 bodů bude více fajn než ty méně bodované. Kontrola měla ležet u potůčku v hodně příkrém svahu. Díky dobíhajícímu času jsme však do jejího dohledání na místě investovali cca 15 minut a s pocitem dalšího neúspěchu to posléze zabalili a chopili se splnit alespoň ten nejdůležitější cíl a úkol, který jsme si pro závod stanovili – dostat se na chatu Kara v časovém limitu. Nakonec se nám to podařilo ještě s cca půlhodinovou rezervou, a tak po 19 hodinách a 20 minutách, 78 kilometrech chůze, běhu, klusu a cca 3000 výškových metrech jsme závod dokončili. Zima byla v noci i s nárazy větru kolem mínus 15 stupňů, v pozdějších části závodu nám komplikoval postup sníh, neabsolvovali jsme žádné speciální stanoviště, získali jen několik kontrol, ale i tak jsme si to v týmu parádně užili a byla to pro nás další obrovsky cenná zkušenost a navíc osobáček v uražené vzdálenosti v kuse po svých. Díky kluci za zážitek, tým jsme byli super ! Neocenitelnou pomůckou mi byl nápoj Edgar, goretexová skialpová bunda od Dynafitu a běžecké hůlky Leki. Bežkařské rukavice byli naopak hodně podceněné a obuv na sníh jsem si taky mohl vybrat lepší. Už se ale těším na další podobný typ závodu, jelikož tohle mě i přes moji bídnou schopnost hledat kontroly neskutečně baví 🙂