Najít autobusové nádraží (ulici s nekonečnou řadou autobusů) není zas takový problém, ale najít správný autobus už je. Ráno jsme tedy s instrukcemi – „hledejte žlutý autobus“ – nadšeně přiběhli k žlutému tourist busu a s vítězným výrazem šli nakládat bágly. Bohužel to však byl jeden z mnoha žlutých autobusů ve zdánlivě nekonečné řadě a ten správný byl zrovna až na druhém konci. V hotelu nám doporučili vzít si místo lokálních autobusů ten „pro turisty“, který je bezpečnější, rychlejší, komfortnější a prostě celkově žůžo-labůžo. Byl to starej krám, jen v trošku lepší kondici než ty lokální, ale doprava s ním byla rozhodně rychlejší a komfortnější. Navíc zkušenost s místními autobusy jsme si užili později a byla opravdu „jedinečná.“
Local bus už na nás čeká
Čekala nás trasa cca 170 km s přestupem na local bus v městě s krásným názvem Dumble. No jak začít 😀 Místní autobusy nejsou top, místní doprava a dopravní situace v Asii obecně není už vůbec TOP, no a místní silnice/cesty mají k topu asi stejně daleko, jako místní hokejový tým na zimní olympiádu. Sem tam asfalt, sem tam krajnice, všude samé díry a nerovnosti. Víc než v autobuse jsem si připadal jak na rodeu a i moje garminy mi díky otřesům naměřili na trase 170 km asi 5000 kroků. Zhruba v polovině trasy plné drncání, čekání v kolonách a objíždění opravdu velkých nerovností byla pauza na oběd v místním „motorestu“. Jídlo super, talíř si člověk naplnil dle libosti, takže za mě palec hore 🙂
Něco se nám porouchalo
Po cca 130 km a 7,5 hodinách jízdy (ne, nedělám si legraci – to je vzhledem k provozu, stavu autobusů a vozovky úplně normální čas) jsme dorazili na přestup do Dumble. Přestup ?! Autobus nás vyhodil u silnice a my se začali místních ptát, kde je stanoviště local busů do Besisaharu. Po odmítnutí několika taxikářů jsme se konečně dostali k parádní fialové herce, kam nás radši naštosovali až na úplně zadní sedačky, bágly hodily s bednami, pytli s jídlem, slepicemi a dalšími věcmi, které se normálně autobusem vozí, na střechu. U jiných autobusů na střeše byly třeba i kozy či jiné zvířectvo. Turisti naloženi, místňáci naloženi, zvěř naložena, místní bujará muzika zapnuta do reporduktorů – jedeme do hor ! Za hodinu a půl cesty se autobus rozbil – pravděpodobně vytekla chladící kapalina. Reakce místních ? Úplně v klidu, je to normální a děje se to běžně. Řešení ? Narvat všechny lidi z plného autobusu do dalšího projíždějícího neméně plného autobusu. Nikdy jsem si nemyslel, že překonám rekord počtu lidí v autobuse ze svých studentských let, když jsme úspěšně zatavili autobusy mířící na Suchdol tak, že nebyly schopni skoro ani vyjet kopec a studenti měli namáčklé obličeje na prosklených dveřích. Omyl – rekord překonám i se zvířectvem. Pocit bezpečí mi dodávalo to, že kdyby byla nehoda, moje tělo se nemůže skoro ani pohnout, tudíž přírodní airbag z nepálců je dostačující.
Konečně v Besisaharu, Himaláje už nás čekají
Po dalších 3 hodinách cesty dorážíme do Besisaharu, města v úpatí Himalájí a brány na náš vysněný Annapurna Circuit Trek. Mám i nový rychlostní rekord. Překonáno 170 km za 10,5 hodiny – pecka 😀 V Besisaharu hledáme nějaký přijatelný hotel, kde dnes složíme hlavy. Hotel jsme našli, ale nebyla to žádná hitparáda. Pokoje byly hodně špinavé, žili tu kámoši švábíci, sprcha byla spíš jak v nějakém vězení a tekla střídavě, ale pro unavené turisty z dobrodružné cesty k nezaplacení. Později jsme zjistili, že čím víc v horách, tím je ubytování skromnější, ale čistější a příjemnější. Tohle bylo asi nejhorší ubytko za celou dobu.
Den 1. – Besisahar (780 m.n.m) – Bahudanda (1275 m.n.m)
(22,6 km, čas 5 hodin 57 minut, stoupání 790 m, klesání 277 m, cena vody 50-65 NPR/litr)
Je třeba využít každou zemědělskou půdu
Stoupání do Bahundandy
Ráno nás čekal konečně první pěší trek. Z Besisaharu (780 m.n.m.) jsme chtěli dojít co nejdál, abychom si vytvořili rezervu pro případné budoucí komplikace. Prašná silnice nás vedla podél řeky Marsyangdi podél hustých pralesů, ze kterých řvali nějací cvrčci. Celý dnešní den nás sužovalo velké vedro, jelikož sice návštěva Nepálu v podzimních měsících garantuje stálé slunečné počasí a nádherné výhledy, ale v nižších polohách je to vcelku peklo. Navíc Nepál leží v subtropickém pásu, který se vysokými teplotami netají. Tekly z nás proudy vody a my se těšili, až se konečně oprostíme od silnice a dostaneme se na pěšiny a do vyšších nadmořských výšek. U vesnice Bhulbhule jsme se na chvíli zastavili u nádherného vodopádu, který nám poskytl kýžené ochlazení a dobil potřebnou energii. Tato vesnice je většinou cílová stanice prvního dne treku, ale my se nechtěli zdržovat a pozvolna pokračovali dále. Nakonec jsme po závěrečném velkém stoupání úzkými cestičkami mezi rýžovými poli dorazili až do Bahundandy (1275 m.n.m.), kde se nám zalíbil nejenom nádherný strom na náměstí, ale také neuvěřitelný výhled z Hotelu Mountain View, ve kterém jsme se nakonec ubytovali.
Rýžová pole v okolí Bahundandy
Výhledy z vesnice Bahundanda
Zde jsme poprvé aplikovali ubytování zdarma pouze s tím, že zde hojně povečeříme a posnídáme. Tato taktika nám vycházela skoro po celý trek a věřte, že jsme hodovali opravdu vydatně, minimálně moje maličkost se rozhodně neupejpala. K večeři jsme si dali místní národní jídlo Dal Bhat, což je rýže s čočkovou polévkou a různě upravenou zeleninou dle lokace, kde se zrovna nacházíte. Když máte štěstí, tak dostanete nějaký jejich místní pišingr, chilli či další bonusové věci na zakousnutí. Největší výhodou tohoto pokrmu je ale jeho bezednost. Takzvaně „feel free to refill.“ Můžete si prostě přidat, kolik hrdlo ráčí. Po celodenním treku je takřka neomezený příděl jídla parádní tečkou a zdrojem nové energie. Dal Bhat se tedy stal naším největším gastrokámošem na celém treku a měli jsme ho takřka každý den. Díky této frekvenci se z nás stali experti a každý večer pak probíhala filozofická rozprava nad úrovní připraveného pokrmu, porovnáním s ostatními a bohatostí bonusových pišingrů a příloh. Závěrečné udělení hvězdiček a doporučení byla samozřejmost 🙂
Dal Bhat – jedna z podob tohoto národního jídla
Večer jsme si šli prohlédnout vesnici a dostali se až k místní škole, kde se nás ujal jeden z učitelů a připravil nám prohlídku celého areálu včetně kabinetu. Podmínky, v jakých tu místní děti studují, jsou opravdu nuzné, do školy musí povětšinou ujít několik kilometrů horským terénem na počasí nehledě. Vzdělání je však pro ně velice důležité a zejména výuka angličtiny, jelikož bez ní nemají šanci se dostat do velkých měst a zajistit si tak lepší život. I přes pro nás nepředstavitelné podmínky při výuce jsou tu všichni spokojení a usměvaví. Skoro nic nemají, ale nic jim také nechybí.
I když sedí v hrozných podmínkách, vyfešákovaní jsou vždy
Typická nepálská třída v horách
Nástěnky a vybavení třídy
Ředitelna a učitelský sbor
Jelikož jsme se už dostali do hor, budu ke každému dni psát počet ušlých km, časovou náročnost a nastoupané a naklesané metry. Všechno jsou údaje ze tří nezávisle na sobě fungujících hodinek Garmin – výsledky jsme vždy na konci dne sladili do konečných dat, která uvádím. Další zajímavou informací je cena pitné vody, která se zajímavě mění dle nadmořské výšky a velikosti vesnic. Pitná voda je obecně v Nepálu problém, jelikož je zde jako v celé Asii všudypřítomný bordel. S odpadky si místní hlavu nelámou, moc nevědí co s nimi, tak je hází, kam se dá. K tomu chov jaků (= horská kráva, kterou můžou sežrat aniž by byli věčně zatraceni) a dalších hospodářských zvířat a samozřejmě absence jakékoliv kanalizace. Tento mix dělá z pitné vody vcelku vzácnost, a tak se na trecích více než doporučuje si kupovat vodu balenou nebo si ji stočit v tzv. stanicích s pitnou vodou, kterých je na celé trase treku několik. Vývoj cen vody je tak určitě zajímavým měřítkem. Pro představu 1 NPR (nepálská rupie) byla v té době cca 0,22 Kč. Poslední pravidelnou „rubrikou“ bude také ta s názvem „CO JSEM SE DNES NAUČIL.“ Na treku jsem získal mnoho zajímavých, užitečných, neužitečných či veselým zkušeností, ze kterých jsem se poučil a se kterými bych se s Vámi rád podělil. Jsou to jednak věci, které třeba berete jako samozřejmost, ale když na ně zapomenete, tak Vás mohou pěkně ztrestat, ale i věci, které mě prostě jen pobavili.
Holky tu jsou z tvrdýho těsta
CO JSEM SE DNES NAUČIL (DEN PRVNÍ)
- Hodinky Garmin měří teplotu – moje hodinky měří i teplotu, což jsem po jejich krátkém vlastnictví ještě netušil.
- AJ časopisy pro školy – lepší než haldy cukroví, ocení místní děti ve školách anglické časopisy, které zde nejsou příliš k dostání. Pakliže plánujete jít nějaký nepálský trek, určitě kupte nějaký ten origoš časák, je to pro ně neocenitelná pomůcka !
- Tílko nade vše – v obrovských vedrech v nízkých polohách (30-35 stupňů) bych tílko býval velice ocenil. No nic, mokrý tričko, taky tričko (prsa nemám, holka nejsem – nuda :-D)
- Režim letadlo – v horách, kde je přístup k elektrice omezený se ušetření baterie na mobilním telefonu díky režimu letadlo fakt hodí.
Mapa celého Annapurna Circuit Trek