Po prozkoumání Indonésie v minulém roce jsem si asijské země téměř zamiloval, a tak další návštěva na sebe nenechala dlouho čekat. Jelikož v horách se cítím jako doma, bonus v podobě nejvyššího pohoří světa Himalájí mě nasměroval do Nepálu. Zde jsem se měl v doprovodu horalky z nelítostných Jeseníků Veve potkat s našimi kamarády – novomanželi na cestě kolem světa – Kolobežkovými – Tomem a Lůcou. Lokace zvolena, složení party také !
Celá mise začala již tradičně na letišti Václava Havla v Praze, kde jsme se nalodili na lowcost aerolinky FlyDubai a vyrazili směr Himaláje. Minulá zkušenost s Emirates mě vcelku namlsala a možná i proto byl let s FlyDubai lehké vystřízlivění. Občerstvení bída, komfort bída, na monitoru na sedačce se zadarmo nedalo ani pustit rádio, takže vlastně typický lowcost. Ale za 15 600 Kč se to vydržet dalo, nicméně leteckým fajnšmekrům nedoporučuji. Po 6 hodinách jsme úspěšně přistáli v Dubaji ve speciálním terminálu těchto aerolinek, který se nesl v podobném duchu jako celá společnost. Čekačka 12 hodin, spánek na zemi na pána, jelikož místní protibezďákovské sedačky fakt v leže nešlo pokořit, a dalších 4,5 hodiny do Nepálu před námi. Přílet nám okořenila hysterická letuška, která při klesání začala z ničeho nic panicky křičet „SIT DOWN, SIT DOWN, TURBOLENCE“. Prezentace jak při pádu letadla, konečný efekt jen lehké pohoupnutí. No nic, vyměnili jsme si spodky a úspěšně přistáli na letišti Tribhuvan v nepálské metropoli a hlavním městě Kathmandu.
Terminál FlyDubai v Dubaji je opravdu pro fajnšmekry
Průvodce upozorňoval, že Nepál patří mezi nejchudší země světa, a letiště v Kathmandu nám tento holý fakt vlepilo do obličeje hned na první dobrou. Zastaralá příletová hala, která má již to nejlepší za sebou, nás dovedla až automatům, které generovali žádosti o víza. Pakliže člověk našel nějaký fungující, mohl si zde udělat fešnou fotografii, vyplnit nacionále, posbírat další 2 papíry, které bylo také třeba vyplnit, vysolit 40 „emérických“ dolarů, protože na ty tu slyší a vizum na 30 dní bylo na světě. Po využití těchto hi-tech automatů pak samotná instalace fotky na papír s vizem pomocí užmoulané papírové lepenky byla už jen úsměvná. A takovýchto paradoxů nás v této zemi čekalo ještě mnoho 🙂
V automatu na viza na letišti si můžete pořídit fešnou fotku
Vyzvedli jsme si zavazadla, která místo na jezdícím páse byla naházená na jedné velké hromadě, a šli vstříc prvnímu kontaktu s místní civilizací. Ta čítá asi desítky otravných taxikářů, kteří vás chtějí všichni za americkou měnu odvézt kam potřebujete. Vybraný šťastlivec nás zavedl k svému neoznačenému minivozu, všechno pečlivě nahňácal do svého neméně malého kufru a už to s námi po prašné silnici plné děr štrádoval do hotelu v turistickém centru Kathmandu – čtvrti Thamel, kde jsme se měli sejít s Tomem a Lůcou. Cesta to byla jako vždy v Asii výživná, plná dopravních situací, které u nás končí hromadnými nehodami, ale zde pouze přátelským zatroubením a nostress výrazem u všech zúčastněných mimo turistů. V Asii se nesmíte při cestování dopravními prostředky bát, jelikož byste nemohli jet vůbec nikam. Jediné co doporučuji je nic neřešit a prostě doufat, že to dobře dopadne 🙂 Závěrečný slalom mezi lidmi, motorkami, koly, rikši a psy pak završil bizardnost celého transportu. O 8 dolarů lehčí, ale krásně namasírovaní otřesy z vozovky se u Hotel Botique Thamel, který mimo jiné kvůli pohostinnosti majitelů, poloze i ceně vřele doporučuji, setkáváme se zbytkem party, která nás provede nočním Thamelem a vše zakončujeme stylově v baru u sedmipromilového piva Everest.
Thamel – turisté a spousta obchodů a drátů – prostě Asie
Kathmandu, to je asijská metropole se vším všudy. Jeden milion obyvatel je natěsnán v nízkých budovách obsypaný elektrickými dráty, které tu mnohdy tvoří neuvěřitelné pletence. Prostě když se nějaké vedení rozbije, tak se asi nechá a vedle se natáhne další. Většina cest je prašná, asfalt zde je poskrovnu jen v turistické oblasti nebo na hlavních tazích z města a jeho kvalita je pochybná a povrch povětšinou značně necelistvý plný děr a výmolů.
Absolutní přednost zde má pouze posvátná kráva
Thamel je plný uliček a zákoutí, která jsou lemována obchody s originálním i neoriginálním zboží všech typů, barev i kvality. Jednoduše řečeno, když přijedete do Nepálu s holým zadkem, ale máte alespoň peněženku, nakoupíte si zde bez problému vše od věcí na pokojnou turistiku, trek do hor až po zdolávání Everestu. Co se týká památek, tak jich díky zemětřesení v roce 2015 nezůstalo mnoho. My jsme navštívili krásný chrám Boudhanath Stupa, který je z Thamel vzdálen asi hodinku chůze uličkami, kde poznáte, co vás v této zemi čeká. Jak člověk vyjde z turistické oblasti, teprve pak ho do očí praští nelítostná realita. Po prašných cestách jezdí kde co, válí se zde psi, krávy, děti, odpadky, ovoce, zelenina, zkrátka všechno. Veškerá vozidla od motorek až po kamiony zde víří prach a v kombinaci s jejich technickým stavem a nekvalitním palivem tvoří doslova vražednou kombinaci pro vaše plíce. I proto se nedoporučuje v hlavním městě setrvávat delší dobu, pakliže nejste fanoušek infekce dýchacích cest. Důkazem toho je i fakt, že Kathmandu patří mezi jedno z nejznečištěnějších měst na světě – smutný ale pravdivý titul.
Chrám Boudhanath Stupa v Kathmandu stál za to
V hlavním městě jsme mimo návštěvy chrámu a výměny dolarů za místní rupie vyřídili i nezbytné permity pro vstup do hor (je potřeba mít 2 – kartu TIMS a vstupenku do národního parku ACAP) a zaplatili patřičné obnosy á 2000 rupií/povolení. Jako bonus jsme vyfasovali nová fakeová jména – mě například místní pohuněk místo JIŘÍ CIMLER vepsal do permitu AIRY CIMFL – no aspoň až tu něco provedu, tak nebude ostuda 🙂 Ochutnali jsme zde i poprvé místní famózní kuchyni, kde z mála dokážou vyčarovat díky koření zázraky. Bohužel občas místní kulináři použijí i magii pod jménem koriandr, což je bylina, kterou buď člověk miluje nebo nenávidí. No a já bych zrovna toto úchvatné koření vzal a poslal na degustaci do Severní Koreje místnímu „demokratovi a lidumilovi“ v čele státu. Vřele všem návštěvníkům doporučuji si zjistit, zda jim koriandr šmakuje či nikoliv, jelikož ve velkých městech ho cpou téměř do všeho a je třeba si pak jeho absenci výslovně vyžádat u personálu. Večer pivko a ráno hurá autobusem do hor, ale o tom až příště 🙂
Při vyřizování permitů vám občas vymyslí úředníci i nová jména 🙂
TIPY, CO DĚLAT PO PŘÍJEZDU DO KATHMANDU
Pár věcí, které se vyplatí ihned po příjezdu zařídit, aby byl později klid.
- vyměňte si americké dolary (nejlepší měna na výměnu peněz) za rupie
- nespoléhejte na místní bankomaty, které díky častým výpadkům proudu nefungují nebo nefungují sami o sobě
- vyřiďte si v Tourist Service Centre kartu TIMS a vstupné do národních parků ACAP, obě věci jsou na trecích průběžně kontrolovány !! Za každé povolení zaplatíte 2000 rupií
- dokupte si potřebné vybavení do hor, zejména trekové hůlky vám ušetří v budoucnu spoustu trápení
- zajistěte si autobus do vybrané horské oblasti ideálně přes váš hotel, samotné parkoviště autobusů je velice nepřehledné a veškeré spoje bývají na místě již vyprodané
